Ještě jsem si v otázce hluku, řevu, křiku a hlasitého projevu vzpomněl na kouzelný vtip:

Soudce: Obžalovaná, proč jste svého manžela zabila lukem a šípem?

Obžalovaná: Přece abych neprobudila děti.

Vďaka za článok. Moja sestra má podobný problém. Vedľa nej v rodinnom dome býva jedna rodina s dvoma deťmi a oni ich nijako neusmerňujú a úplne všetko im dovolia. Hluk je často taký silný, že sestra nielenže nemôže otvoriť okno, ale aj na svojom dvore nepočuje vlastného slova. Nevie to riešiť, pretože keďže sestra je staršia a oni mladší, tak sú na ňu drzí a nechcú jej právo na súkromie brať do úvahy.

To je mi vaší sestry opravdu líto. Člověk si celý život něco buduje, těší se na klid a pohodu – a pak přijde nová doba, kde se slušnost zaměňuje za slabost a ohleduplnost za „omezování svobody“.

Bohužel právě takové situace ukazují, jak moc se změnil přístup některých rodičů. Dřív platilo „nejsi tady sám“, dnes „dělej si, co chceš, hlavně ať tě to neomezuje“. A výsledek? Lidé jako vaše sestra, kteří nikomu nic neudělali, si nemohou ani v klidu posedět na zahradě.

A co je úplně nejlepší – když se náhodou někdo ozve, že mu každodenní jekot přes plot vadí, okamžitě dostane nálepku „díťofob“ a je označen za necitlivého necitu, který nenávidí děti. Přitom nejde o nenávist k dětem, ale o obyčejnou snahu o normální soužití.

Držím vaší sestře palce. Ať má pevné nervy, hodně trpělivosti – a třeba se jednou zázrakem stane, že si ti hluční uvědomí, že nežijí na opuštěném ostrově, ale v komunitě, kde by měl platit i obyčejný respekt.

Výborný článek s vtipnou tečkou na konci

S tím hlukem to vidím stejně jako Vy. Mně hluk vadí už odmalička. Byl jsem sice velice živé dítě takřka s nevyčerpatelnou energií (takže asi i dost hlučný) při aktivitách s vrstevníky, ale v soukromí jsem potřeboval klid - vadily mi jakékoli hlasitější zvuky, hlasitější hudba, mluva apod. Sám mluvím spíše tiše, ale zároveň pevně a srozumitelně, a nesedí mi, když jsem nucen občas komunikovat s hlasitým člověkem nebo déle pobývat v hlasitější společnosti.

Špunty do uší jsou pro mne v jistých situacích nepostradatelné.

Nevím, jak je možné, že tolika lidem ten narůstající hluk všude kolem nevadí (např. v MHD, v obchodech, často i v kavárnách nebo restauracích, kam se chodí "odreagovat" biomatky se svými nevychovanými řvoucími ratolestmi).

Mám 2 již dospělé syny a ti (asi i díky výchově) jsou na tom podobně.

Díky, Pavle – nejen za pochvalu článku, ale i za výborně napsaný komentář. Musím říct, že to přirovnání s biomatkami mě fakt dostalo. 😄 Trefa do černého! Vážně – když člověk slyší hysterické „Anýýýýzkooo, hlavně se neomezuj!“, zatímco malý démon stojí na stole a ječí jako siréna, mám chuť vysypat si cukr do uší a jít meditovat do strojovny výletní lodi. Tam je totiž klid.

Jste důkazem, že živé dítě může být vychované – a že to jde i bez decibelové války. Vaši synové evidentně nedostali do vínku jen geny, ale i rozumné vedení. A to je dnes skoro na zápis do Guinessovky.

Díky za skvělý postřeh a za to, že jste se podělil. Ať to kolem vás zůstává aspoň trochu tiché – nebo ať máte aspoň dost špuntů po kapsách! 👂🙂

Tady s vámi moc nesouhlasím. Na kraji naší ulice je tzv. palouček. Tam jsme jako děti a mladiství trávili veškerá volna a hlavně prázdniny. Klidně nás tam bylo i dvacet. Fotbal, vyvolávka, halyhola a podobné hry. Hluční jsme byli až tak, že nejeden soused na nás vyběhl. To byla doba osmdesátých let, kdy nám bylo úplně jedno která klaka vládla. To je však vedlejší. Prostě jsme neřešili, že jsme do noci dělali kravál. A kravál jsme dělali pořádný. A myslím si, že to dnes moc jiné není. My jsme do slunce západu hráli fotbal a pak klidně do půlnoci z kazeťáku poslouchali Metallica, Stinga, AC blesk DC a další a zcela určitěji jsme štvali všechny okolo.

Připomněl jste mi tetu.z Ostravy, která bydlí na jedné z nejrušnějších křižovatek v Ostravě a u nás trávila týden přes léto. Nemohla u nás spát, protože v noci někde u sousedů zaštěkal pes a brzy ráno začali "řvát" ptáci. Já mám u nich doma problém vydržet jen dvě hodiny, jaký je tam kravál z křižovatky a od tramvají. Teta je na to zvyklá, ale u nás ji noční ticho a ráno zpěv špačků, kteří se těší na třešně, vadí. Něžná to. Stejně tak, jako já neznám její kravál v Ov.

Děkuji za reakci a musím říct, že v lecčems s vámi souhlasím. I já jsem vyrůstal venku, hráli jsme vybíjenou, lítali po loukách, řvali „hala-hej“ a měli kolena samý šrám. Jenže v něčem to dnes přece jen jiné je – a právě o tom jsem psal.

My jsme totiž věděli, kdy je čas ztichnout. Když nám babka přes plot řekla, že chce po noční chvilku klidu, tak jsme si dali oraz. Ne proto, že bychom se báli, ale protože nás vedli k tomu, že tu nejsme sami. Dnešní generace (čest výjimkám!) často řve jak na lesy od rána do večera a rodiče se ještě usmívají, že mají „živé dítě“. No – když mi takové „živé dítě“ každé ráno od 6:30 huláká pod okny jako by ho brali na porážku, chápete, že se člověk usmívat moc nechce. 😄

A co se týče těch rozdílů v hluku – jasně, jiný kraj, jiný mrav. Ale rozdíl mezi ruchy města a vysokofrekvenčním řevem na sídlišti je pro ucho docela zásadní. Věřte mi – sbíječku přežiju, ale když vám za domem denně brečí, vřeští a piští tři ratolesti jako sirény na Titanicu, začínáte přemýšlet, zda nebyla chyba dát si kafe na balkoně.

Takže ne, nejsem "dětíofob", a ano – děti mají mít prostor k životu, smíchu a hře. Ale stejně jako kdysi my, by měly mít i nějaký rámec a respekt k okolí. Protože jinak to není svoboda, ale anarchie.

Příjemný večer,

trochu to souvisí s Vaším článkem o schopnosti pomoci či nepomoci: trend dneška. Místo aby děti něco vymyslely, tak jenom dělají to, co všechny okolo. Možná by jim někdo měl říci, že když jsme si my hráli na Indiány, vítězil ten, kdo se nepozorovaně a hlavně potichu proplížil až k šéfovi nepřátelského tábora.

Jenže ono je jednodušší se sklouznout s davem. Když občas míjím současné „borky“, tak mám dojem, že dívky právě utekly z nutné péče o duševní zdraví, protože řvou jako když vidí kobru kombinovanou s tygrem. Až poté zjistím, že si jenom sdělují, že šel kolem nějaký sigma boy.

Máte

Díky za trefný postřeh, pane Králi. Vaše poznámka o indiánech mě pobavila a zároveň naprosto vystihla jádro problému. Dřív jsme se snažili být neviditelní hrdinové, dneska to vypadá, že vítězí ten, kdo řve nejvíc a nejvýš.

S tím, že dnešní „borky“ zní jak útěk ze zvěřince, taky nemůžu než souhlasit. Člověk si někdy fakt říká, jestli neprobíhá někde natáčení nového dílu Animal Planet. A přitom si ty slečny jen říkají, že Jenda z devítky má novou mikinu. 😄

Ale přesně jak říkáte – nejde jen o hluk. Jde o to, že mizí individualita. Všichni se chovají stejně, mluví stejně a – bohužel – i řvou stejně. Dnešní „originál“ znamená často jen to, že má o pár decibelů navrch.

Věřím, že kdybychom těm dětem do ruky dali klobouk, luk a šíp a řekli jim: „Zkus se přiblížit, aniž by tě slyšeli sousedi o dvě patra níž“, tak by to buď rovnou vzdaly, nebo by se u toho udusily smíchem a hlasitým TikTok komentářem.

Ale třeba je to jen věkem. Třeba už jsem já ten dědek, co „nemá rád radost dětí“ – i když, jak víme, radost a ryk nejsou totéž.

Každopádně díky za komentář, potěšil! 👋