Řveme, tedy jsme? Aneb když je domov hlučnější než stavba

Dřív jsme řvali jen při hře na Indiány. Dnes děti křičí u všeho – jen tak, pro radost. A my starší si říkáme: Co se to sakra děje? Je to nový trend, volání o pozornost, nebo selhání výchovy?

Pamatujete si na ty časy, kdy děti na hřišti občas zakřičely, ale jinak si většinou v klidu hrály s autíčkem nebo stavěly bábovičky? No, tak ty časy jsou pryč. Dneska se zdá, že čím víc decibelů, tím větší zábava. A ne, nemluvím o techno festivalu. Mluvím o běžném sídlišti, obyčejném hřišti a naprosto neobyčejném randálu.

Zavřu okno? Dusím se. Otevřu okno? Jsem v první lajně u koncertu punkové kapely z materské školky. A víte co? Nejsou to jednorázové výkřiky. To jsou souvislé vřeštivé arie, jaké by záviděl i Wagner.

🐒 Hřiště nebo džungle?

Když jdu kolem hřiště, mám pocit, že tam právě zuří bitva o přežití. Když se podívám lépe, vidím ale jenom malého Honzíka, jak si kope s míčem – a u toho řve, jako by ho napadl tygr. Vedle Áni visící na prolézačce zas vřeští, jako kdyby ji tam někdo připíchl kolíkem od stanu. A nejzajímavější je, že ostatní rodiče sedí na lavičce a klidně usrkávají kafe – jako by byl ten vřískot nový zvuk přírody.

📚 Výchova podle příručky? „Křičet je přirozené!“

Dřív nám říkali: „Buď zticha, nejsi tu sám.“ A taky že ne – dostat pár facek za to, že jsem v jídelně zaječel jako Tarzan, nebylo nic neobvyklého. Jenže dnes? Dnes je to prý projev svobodné osobnosti. Příručky říkají, že dítě má vyjádřit emoce, že je přirozené křičet, dupat a mlátit do všeho, co dělá zvuk. No… možná. Ale když každé dítě na sídlišti křičí tak, že by překřičelo sirénu, začíná být problém.

A já se ptám: opravdu musí děti tolik řvát, aby si hrály? A co my ostatní? My, co jsme si mysleli, že doma budeme mít trochu klidu? Nebo aspoň decibely pod hranicí ztráty sluchu?

🔊 Hluk jako nová norma

Zajímavé je, že v práci musí být specifikováno, kolik decibelů snese člověk dlouhodobě, aby to neovlivnilo jeho zdraví. Pokud je hluk moc silný, musí zaměstnavatel poskytnout ochranu sluchu – sluchátka, klapky, ucpávky… Super! Ale co mám dělat já doma na balkoně, když si chci v klidu přečíst noviny a místo toho slyším čtyři různé druhy řevu, dva druhy hysterického smíchu a jedno houkající dítě, co si hraje na hasiče už třetí hodinu?

🎭 Když je hluk nová norma, ticho je podezřelé

Dnes, když je na hřišti ticho, začnu být nervózní. Buď se něco stalo… nebo tam nikdo není – což je většinou ta lepší varianta. Je ticho vlastně ještě normální? Nebo se stalo známkou toho, že s dítětem něco není v pořádku?

🤷‍♂️ Trend nebo problém?

Možná jsem už jenom starý bručoun. Možná jen nechápu dnešní dobu. Ale mám podezření, že se tu něco mění. Že hlučnost už není vedlejší efekt zábavy, ale její hlavní obsah. A že zatímco dřív jsme učili děti ohleduplnosti (“nehulákej, tady se spí“), dneska jim říkáme: „Ukaž, že žiješ – a řvi!“

🎤 Závěr? Není to o tom dětem zakazovat se radovat. Ale připomenout jim – a jejich rodičům – že svoboda jednoho končí tam, kde začíná ušní bubínek druhého.

Takže až zase příště otevřu okno a ucítím, jak mi vibruje voda v konvici od dětského jekotu, připomenu si, že… dýchat se musí. Ale možná ne nutně za zvuku atomového výbuchu.