Popravili jsme nacisty. A co jako?

Čechy dodnes někteří kritizují za veřejné popravy nacistů a odsun Němců. Jenže když jsme křičeli o pomoc, Západ mlčel. A pak nás hodil Stalinovi k nohám.

V posledních dnech jsem v diskuzi na blogu Kráska a zvíře: Příběh lékařky, která si vzala kata českého národa četl komentáře, které mě donutili vzít si slovo. Ozývali se lidé, kterým vadila veřejná poprava nacistických pohlavárů v září 1945. Vadilo jim jásání davu, že se na popravišti tleskalo. Někdo napsal, že to byla ostuda před světem. A tak si říkám – vážně? Ostuda? Pro koho?

Dnes je strašně moderní dívat se na dějiny jako do výkladní skříně. Všechno uhlazené, sterilní, odstup, korektnost. Kritizujeme emoce, které se nehodí. Odsuzujeme činy, které nejsou „civilizované“. A Češi? Ti prý v roce 1945 selhali. Byli divocí, mstiví, přehnali to. Jenže tahle kritika má jeden problém – vypadla z kontextu. Zcela. A je potřeba to říct nahlas.

Víte, kde byl ten slavný Západ, když nás Hitler chtěl spolknout? V Mnichově nám podrazili nohy ti, kteří dnes tak rádi moralizují. Británie, Francie – podepsali papír, který nás odevzdal vlkovi. Bez boje, bez studu. Když Němci pochodovali do Sudet, my nesměli ani písknout. A když jsme křičeli o pomoc, přišlo jen ticho. Naše důvěra byla pošlapaná. A naděje? Ta se balila do kufrů spolu s vyhnanými rodinami.

Pak přišla válka. Pět let teroru, vyhlazování, poprav, koncentráků. Lidice, Ležáky, heydrichiáda, Pankrác, popraviště, mrazivý strach a kolaborace. A pak konečně osvobození. Ale místo spravedlnosti přišlo další rozčarování. Západní Německo se koupalo v dolarech Marshallova plánu, zatímco Československo, které neslo váhu zkázy na vlastních bedrech, bylo odsunuto na východní šachovnici. Bez pomoci, bez podpory. V lepším případě jsme byli „nepohodlný případ“, v horším nás už rovnou zapisovali Stalinovi do seznamu.

A teď zpátky k těm popravám. Ano – v září 1945 bylo na Pankráci živo. Lidé tleskali. Maminky přivedly děti, mládež lezla na stromy. Někdo to fotil, někdo křičel radostí. Byl to lynč? Ne. Byly to vykonané rozsudky. Byla to státní spravedlnost. Můžeme se bavit o formě – ale omlouvat se za to, že národ po takovém utrpení konečně dostal možnost vidět padnout své mučitele? Nezlobte se, ale ne.

Byla to lidská reakce. Možná syrová, ale pravdivá. Odsuzovat to může jen ten, kdo nezažil, jaké to je, když vám zabijí rodinu a vy ani nesmíte říct slovo, protože byste šel další na řadu. Nebo ten, kdo neví, jaké to je, když soused udá souseda, když jazyk rozhoduje o tom, jestli přežijete, a když každý den usínáte s tím, že ráno si pro vás možná přijdou.

A to jsme ještě neskončili. Přišla další vlna rozhořčení – odsun sudetských Němců. Ano, bylo to tvrdé. Ano, došlo k excesům. Ale zase – proč? Protože Češi byli od přírody krutí? Ne. Protože se to v lidech nakupilo. Protože věděli, kdo jim zabral dům, kdo se smál jejich strachu, kdo křičel „Heim ins Reich“, když republika krvácela. Ano, i mezi Němci byli nevinní. Ale také tam byli ti, kdo kolaborovali, udávali, smáli se, když Češi mizeli v transportech. Tohle není černobílé. Historie je plná šedi. A na každé straně najdete slzy – ale taky vinu.

Mluvíme dnes o lidských právech, důstojnosti, právu na proces. A to je správně. Ale i tyto hodnoty mají své kořeny – v krvi, ve zradě, v boji. Západ měl šanci to zastavit. Místo toho poslal v roce 1938 Hitlerovi Sudety na zlatém podnose. A po válce? Pomohl poraženému Německu – a nás nechal skapat. Když už ne pod hákovým křížem, tak aspoň pod rudou hvězdou. Kde byl ten západní „odpor“, když jsme ho nejvíc potřebovali?

A dnes? Dnes se prstem ukazuje na Čechy. Že jsme byli mstiví, krutí, nekulturní. Že jsme si dovolili radovat se z konce tyranů. Že jsme dovolili odsunout ty, kdo nám říkali „české svině“. A já říkám: klidně se ptejte. Ale ptejte se celého příběhu. Ne jen půlky, která se dobře vyjímá v salonu při proseccu.

Neříkám, že všechno bylo správně. Ale říkám, že tehdejší emoce byly pochopitelné. A že když se vám rozboří dům, ztratíte rodinu a pak vám ještě zakážou plakat – tak je někde chyba. A není u nás.