Trochu bulvár.

Dobrý den. V titulku Vašeho článku je uvedeno „kráska a zvíře“. Domnívám se, že to není moc příhodné. V tomto klasickém příběhu totiž kráska změní prokletého netvora v lidskou bytost. V příběhu Karoly Frankové se ale nic takového nestalo. Musela vědět, kdo je její muž a co dělá. Věděla, že v Pankrácké sekyrárně jsou brutálně mučeni a popravováni muži, ženy i děti. Jak to mohla snášet jako žena, natož lékařka? Není známo, že by jakkoli protestovala, když její muž nařídil vyvraždit Lidice. Vdala se za Franka a stali se jedním tělem. Nelze říci, že nenesla žádnou odpovědnost jako žena „krvavého psa“. Naopak, díky postavení svého muže si užívala nejvyššího dostupného luxusu. Nemám právo ji soudit, ale z takových žen jde na mě hrůza.

Dobrý večer, pane Svobodo.

Děkuji za komentář – rozumím, co tím myslíte, a chápu, že v mnoha lidech může Karola Franková vyvolávat přesně tyto pocity. Není divu. Když se řekne K. H. Frank, většině z nás se okamžitě vybaví Lidice, popravy, Pankrác... prostě čisté zlo. A člověk si automaticky říká – jak vedle takové zrůdy mohla někdo dobrovolně žít?

Jen jsem chtěl v článku ukázat trochu jinou perspektivu – ne omlouvání, ale pochopení složitosti lidského rozhodování. Karola byla lékařka, vzdělaná žena, a ano – podle všeho si s manželem užívala luxusu i výsad. Ale zároveň nebyla politička, voják, ani aktivní spolupachatelka. Spíš žena, která v určité době a v určitém postavení dělala to, co dělala řada jiných – nekladla odpor.

Souhlasím, že neměla klapky na očích. Ale to je právě ten těžký morální oříšek: Má každý člověk v totalitním režimu možnost se postavit zlu? A když ne, má za to nést stejnou odpovědnost jako ten, kdo ho přímo páchal?

A k té metaforě „Kráska a zvíře“ – máte pravdu, v pohádce zvíře nakonec dostane srdce a stane se člověkem. Tady se to nestalo. Ale možná právě proto ten název – protože Karola zůstala po boku netvora, aniž by ho změnila. A to je právě to mrazivé.

Děkuji ještě jednou za zamyšlení – Vážím si toho.

je to vetsinou o inteligenci a predvidavosti partnera nejakeho sycaka. Napr. byvala pani Babisova se zavcas rozvedla.

Uvidime, co budeme jednou cist - jaky byl osud manzela Kateriny Konecne.

Dovolím si být trochu provokativní, zaujala mne totiž spíše jedna vedlejší polověta:

V květnu 1946 byl za účasti tisíců lidí popraven.

Bohužel mi příspěvek "odlétl" než jsem jej dokončila.

V německých archivech je založena výpověd svědka, německeho lékaře, kterému bylo dosvědčeno že se v období okupace choval bezvadně - přesto byl uvězněn a později odsunut. Zde kousek reportáže o veřejné popravě v Praze.:

Ze svého okna ve věznici Na Pankráci pozoruje svědek jednoho pozdního letního dne obrovský tumult. Dívat se z okna je ostatně zakázáno. Auta přijíždí, lidé se shromaždují, maminky se schází s kočárky, školní mládež šplhá na stromy k lepší vyhlidce, všechno se veselí a raduje. Najednou bouřlivý potlesk bez konce. Lidová veselice ?

Černým závěsem jsou zahaleny tři šibenice. Za bouřlivého potlesku je vyveden profesor Dr. Josef Pfitzner (Poz. Pražský nacistický primátor). Potlesk neustává, za šílení davu, mládeže, maminek s dětmi, je před očima asi 50.000 tisíců diváků veřejně vykonán trest smrti. Následuje SS-Gruppenführer Schmid, dále právník dr.Rudolf Schicketanz. Provinění tohoto spočívá v tom, že to byla právě jeho právnická kancelář, která vypracovala posudek o situaci sudetských Němců v CEskoslovensku pro lorda Runcimana v roce 1938. Na 50.000 lidí, Pražanů, nadšeně tleská při každem výkonu trestu smrti. Následuje státní návladní dr. Blaštoviška. Dr. Wabra, primář a ředitel nemocnice v Berouně: spolu s ním umírá za neustávajícího nadšení davu zaměstnanec české pojištovny pan Staněk. Nadšení mobu nezná mezí.

Exekuce a s nimi spojená lidová veselice onoho 6. září 1945 vzbudily pozornost a odpor celé Evropy, ba dokonce i v USA. US magazin „life“ vychází s fotografickou reportáží o tragedii a nechutném chování Pražanů. I prezident Beneš se zmíní o tom, že..... jsme poslední době kritizování zahraničním tiskem.... Najde se řešení. Spočívá v tom, že pro příště se budoucna veřejné výkony trestu smrti vydávat vstupenky. Musíme přece uznat, že takového něco není podívaná pro děti. Pro příště jsou povoleny vstupy pouze a bezvýhradně pro diváky nad 18 let

..... obdiv, láska, oddanost, nebo jen kalkul, prestiž, moc ?!,- event. kombinace výše uvedeného(?),- spekulovat by se o tom dalo do nekonečna (viz. "první dámy" lidských zrůd v dějinách) ......... vyjádřeno lakonicky - každý je strůjcem svého osudu, holt, takový je život!

Jak signifikantní - řeč je o Karole Frank (a děkuji za exkurzi do historie, téměř nic jsem o ní nevěděl) - ale vypadá to, že se řešit bude zase něco jiného.

Otázka týkající se její osoby - toť dilema. Na jednu stranu tu je člověk, jehož činy rozhodně nešlo přejít tím, že „doma se choval úžasně a co dělal poté, co vyšel na ulici, mě nezajímá“. Přeci jenom přejímáme i určitou odpovědnost za chování osoby natolik blízké. Karola nemusela podepsat jediný rozsudek, usmrtit nebo poslat do koncentračního tábora jedinou duši, ale to jí v očích ponižovaného národa neomluvilo.

Připomíná mi to historku z výborné knihy Vzpoura na lodi Bounty (V. Kocourek). V jedné pasáži lékař Thomas Huggan vysvětluje, jak skončil jeho syn. Zajali ho piráti a ve chvíli, kdy jejich loď dostihla válečná fregata, byl na palubě. A kdo byl na palubě pirátské lodi, byl pověšen na ráhno, lhostejno, zda tam byl nedobrovolně a každou minutu se zabýval přáním utéci.

Takže chápu, že mnohdy se dav prostě dožaduje hlav, třeba jen proto, že dříve tak statečný nebyl. Soudit Karolu Frank bych si rozhodně netroufal, protože jak píše autor ve výborném ohlédnutí, většina věcí rozhodně není černobílá a zaslouží důkladnějšího náhledu.

Vážený pane Králi,

děkuji Vám za podnětný komentář – a také za trefný příměr s příběhem ze Vzpoury na lodi Bounty. Přesně vystihuje ten spletitý problém, který se kolem Karoly Frankové vine – totiž kde končí osobní odpovědnost a kde začíná vina sdílená skrze blízkost k moci.

Souhlasím, že lidé jako Karola často neskončili v nemilosti kvůli činům, ale kvůli vztahům. Neznáme všechny její postoje ani vnitřní svět – co si myslela, co cítila, jestli mlčela ze strachu, z oddanosti, nebo z přesvědčení. A jak správně říkáte, většina lidských osudů není černobílá. Bohužel, když se jednou rozhoří kolektivní vina, nuance mizí.

Cílem mého příspěvku nebylo Karolu Frankovou obhajovat, ale nabídnout pohled na tragédii ženy, která se zamilovala do špatného muže – a možná to poznala příliš pozdě. Koneckonců, jak jste napsal: kdo se jednou ocitne na špatné palubě, málokdy má šanci vysvětlovat, jak se tam dostal.

Ještě jednou díky – cením si vašeho nadhledu.

S úctou

Josef Brychta

za clanek

“Vymknuta z kloubů, doba šílí."

Dvacáté století se národům, politikům a lidem v Evropě docela dost nepovedlo. A hoď kamenem, kdos bez viny.

Přejme si, a dělejme vše pro to, aby se nám něco podobného zase nevrátilo.

"KDOS BEZ VINY, HOĎ KAMENEM"

Tak tato slova z pravdy Boží, bible, tak tato slova vždy a velmi velice rádi si je i pro sebe neustále ve svém nitru opakovali hlavně ti, co vytvořili a nebo pomáhali spoluvytvářet prokletí ideologie totality komunismu, pod nadvládou a diktátem bývalého Sovětského Svazu.