Kráska a zvíře: Příběh lékařky, která si vzala kata českého národa

Vzala si jednoho z největších válečných zločinců protektorátu. Prožila život v luxusu, pak roky v sovětském gulagu. Osud Karoly Frankové je varováním i fascinujícím svědectvím dějin.

Když Karola Blascheková pronesla dvě slova – „Nemlátit, prosím...“ – nebyla to jen prosba ženy, která tušila, že nastal zlom. Byla to prosba člověka, který věděl, že jeho život se navždy rozpadl. Lékařka z Mostu, elegantní, vzdělaná, oblíbená. A zároveň manželka jednoho z nejodpornějších mužů, jaké kdy české země poznaly – K. H. Franka.

Její příběh je jako ze starého černobílého filmu. Zpočátku působí téměř romanticky: bohatá dcera ředitele dolů, která navzdory konvencím studuje medicínu. Nezávislá, cílevědomá, krásná. Mluvila plynně německy i česky, a v pražské nemocnici si brzy vydobyla pověst zkušené internistky s lidským přístupem.

A pak vstoupil do jejího života muž, který už tehdy nesl pověst radikála. Karl Hermann Frank – Sudetoněmec, bývalý knihkupec, který postupně vyšplhal až na pozici státního tajemníka protektorátu. Nebyl hezký. Jedno oko měl skleněné, byl o patnáct let starší. Ale měl charisma, ambice, moc. Možná i určitý druh temného kouzla. Karola podlehla.

Vzali se v roce 1940, v době, kdy se Frankova kariéra drala vzhůru stejně rychle jako stoupal strach mezi obyvateli protektorátu. Pro Karolu to ale bylo manželství plné přepychu. Luxusní vila v Praze, účast na prestižních večírcích, lesk nacistické elity. Patřila k nejpůvabnějším ženám tehdejší společnosti – vysoká, elegantní, vždy perfektně upravená. I ostatní manželky nacistických pohlavárů ji obdivovaly. A veřejnost? Ta spekulovala.

Říkalo se, že Frank ji podvádí. Jméno Adiny Mandlové kolovalo v kuloárech. Herečka sama to odmítala – že s Frankem prý mluvila jedinkrát, při oficiálním setkání. Ale v protektorátu se šeptalo mnoho – a ne všechno se dalo umlčet.

Zatímco se Karola starala o tři děti, které Frankovi porodila, její manžel se čím dál víc proměňoval v tvář strachu. Lidice. Ležáky. Popravy, zatýkání, zastrašování. A čím víc český národ trpěl, tím víc byl Frank odhodlaný „udržet pořádek“. Dnes mu právem náleží přezdívka „kat českého národa“.

A když se válka blížila ke konci, Karola pochopila, že sláva i ochrana jejího příjmení mizí. Frank se pokusil utéct. Chtěl do amerického zajetí, věřil v mírnější zacházení. Ale v Rokycanech je poznali. A bylo po všem. Frank skončil v Praze, před soudem. V květnu 1946 byl za účasti tisíců lidí popraven.

Karolu ale nečekal „jen“ pád z výšin. Čekalo ji peklo. Sověti ji po zatčení neodsoudili, ale prostě odvezli. Do Lubjanky, nechvalně proslulé moskevské věznice. A pak dál – do pracovního tábora v Kazachstánu. Kameny, dřina, hlad, zima. Roky. Jako by nestačilo, že byla matkou tří dětí. Ty jí byly odebrány. Vyrostly v cizích německých rodinách, roztroušené po kraji. Matka netušila, kde jsou. Ani zda žijí.

Až v polovině 50. let se jí z gulagu podařilo dostat. Tělo měla zničené, duši otlučenou. Ale Karola žila. A měla jediný cíl – najít své děti. Což se jí – s velkým úsilím – podařilo. Rodinu sice nikdy zcela neobnovila, ale všechny tři potomky znovu objala. Usadila se v Německu, vrátila se k medicíně, znovu léčila. Ale stigma jména Frank ji provázelo do konce života.

Nikdy se nevzdala myšlenky, že její manžel nebyl zrůda. Nehájila jeho činy, ale zůstala mu věrná. Až do smrti v 80. letech nesla jeho jméno.

Příběh Karoly Frankové není černobílý. Není to příběh hrdinky ani zločince. Je to tragédie ženy, která si vybrala muže, jehož minulost ji nakonec rozdrtila. Zaplatila za to vším – svobodou, rodinou, pověstí.

A přesto žila dál.