Kdy se budeme bát říct, co si myslíme?

Svoboda slova mizí tiše, ale rychle. Slova mění význam, knihy se přepisují a vtip může zničit kariéru. Kde končí humor a začíná cenzura? A co všechno už nesmíme říct nahlas?

V dnešním světě, kde se informace šíří rychlostí světla a veřejný prostor ovládají algoritmy sociálních sítí, vyvstává zásadní otázka: Je svoboda slova stále svobodou – nebo se proměnila v pečlivě regulovaný nástroj, který smíme používat jen podle předem daných pravidel?

Témata jako cenzura, „woke“ kultura, politická korektnost a tlak na „správné názory“ se neustále dostávají do popředí. To, co bylo ještě před deseti lety nemyslitelné, se dnes stává realitou. Lidé dostávají výpovědi za „špatné“ názory, sociální sítě mažou příspěvky, státy zavádějí zákony na potírání „dezinformací“ a humor se stává rizikovým podnikem.

Ale je to opravdu jen snaha o slušnější společnost – nebo se dostáváme do situace, kdy máme svobodu slova pouze tehdy, když souhlasíme s oficiálními názory?

MŮŽE BÝT VTIP NEBEZPEČNÝ?

Jak humor přestává být bezpečný a proč za něj lidé platí vysokou cenu

Kdysi platilo, že humor byl jedním z nejlepších nástrojů společenské reflexe. Vtipy, satira a ironie umožňovaly lidem ventilovat frustrace, poukazovat na absurditu světa a kritizovat autority. Smích byl považován za formu svobody. Dnes se však ukazuje, že se humor stává stále nebezpečnějším.

To, co kdysi prošlo bez povšimnutí, dnes může vést k bojkotu, veřejné dehonestaci, a dokonce i právním postihům. Stačí nevhodný vtip a člověk může přijít o práci, o smlouvy nebo o platformu na sociálních sítích. Stále více se mluví o „cancel culture“ – fenoménu, kdy se jednotlivci nebo organizace snaží umlčet ty, jejichž názory jsou považovány za nepřijatelné. A humoristé se stávají jednou z nejohroženějších skupin.

PŘÍKLADY ZE SVĚTA: KDY VTIP ZNIČIL KARIÉRU?

Jedním z nejznámějších případů posledních let je americký komik Dave Chappelle. Tento provokativní stand-up komik je známý tím, že si nebere servítky a dělá si legraci ze všech společenských skupin bez výjimky. Problém však nastal, když se v jednom ze svých speciálů na Netflixu dotkl tématu transgender komunity.

Chappelle si ve svém vystoupení dovolil říci několik vtipů o genderové identitě, což vyvolalo rozsáhlé protesty. Netflix čelil obrovskému tlaku, aby jeho show stáhl. Aktivisté organizovali demonstrace, petice a výzvy k bojkotu. Přestože Netflix nakonec pořad neodstranil, Chappelle musel čelit tvrdé kritice a opakovaným snahám o „zrušení“ jeho kariéry.

Podobně dopadl i Rowan Atkinson, legendární představitel Mr. Beana, který dlouhodobě varuje před tím, že politická korektnost likviduje humor. Opakovaně upozorňuje, že vtipy musí mít svobodu, jinak přestanou existovat.

„Pokud přijmeme, že někoho nemůžeme urazit, tak ničíme humor jako takový,“ řekl Atkinson v jednom ze svých rozhovorů.

Británie už dokonce zašla tak daleko, že zatkla mladíka za sdílení „nevhodného“ vtipu na TikToku. Úřady se odvolávaly na zákony proti nenávistným projevům, a přestože se jednalo o zjevnou satiru, případ vyvolal debatu o tom, zda se humor ještě může považovat za formu svobodného projevu.

HUMOR V OHROŽENÍ I V ČESKU?

Česká republika se historicky pyšní ostrým humorem a satirou. Přesto se i zde objevují případy, kdy humor naráží na hranice politické korektnosti.

Například v roce 2021 byl veřejně řešen případ, kdy jeden z uživatelů sociálních sítí vytvořil satirické video zesměšňující některé politiky. Video se rychle šířilo internetem, dokud si ho nevšimli ti, kterým bylo určeno. Výsledkem byla žaloba a pokuta, kterou autor musel zaplatit.

Dalším problémem je mazání humoristických účtů na sociálních sítích. Facebook, Instagram a YouTube v posledních letech opakovaně mažou satirické stránky s odvoláním na „nevhodný obsah“ nebo „šíření dezinformací“. Stránky, které si dělají legraci z politiky nebo sociálních témat, jsou často terčem algoritmů, které je bez vysvětlení smažou.

KDO ROZHODUJE O TOM, CO JE JEŠTĚ HUMOR?

Jedním z největších problémů dnešní doby je otázka, kdo stanovuje hranici mezi „přijatelným“ a „nepřijatelným“ humorem.

Dříve tuto hranici určovala přirozená reakce publika – pokud byl vtip nevhodný, lidé se nesmáli. Dnes však o tom, co je ještě „povolené“, rozhodují aktivistické organizace, sociální sítě a často i politické tlaky.

Sociální platformy mají algoritmy, které automaticky mažou obsah považovaný za nevhodný. Pokud si nějaký vtip někdo nahlásí jako „závadný“, je vysoká pravděpodobnost, že zmizí. Stejně tak se objevují případy, kdy společnosti přestávají spolupracovat s lidmi, kteří se „provinili“ nesprávným humorem.

Tento trend je obzvláště nebezpečný, protože vede k samocenzuře. Lidé se bojí říkat vtipy, aby nebyli označeni za rasisty, sexisty nebo jinak problematické osoby.

HISTORICKÁ PARALELA: TOTALITY VŽDY CENZUROVALY HUMOR

Historie nám ukazuje, že totalitní režimy vždy potlačovaly humor, protože vtipy byly jedním z nejmocnějších nástrojů odporu.

V Sovětském svazu mohli lidé skončit v gulagu jen za to, že vyprávěli politické vtipy. V nacistickém Německu byly protirežimní karikatury považovány za zločin. A v komunistickém Československu bylo vyprávění vtipů proti straně rizikové – mohlo vést k výslechu nebo dokonce k vězení.

Dnes sice nejsme v totalitě, ale pokud lidé začínají být trestáni za humor, je to znepokojivý signál.

CO NÁS ČEKÁ V BUDOUCNOSTI?

Pokud současný trend potlačování humoru bude pokračovat, můžeme se dočkat doby, kdy humor bude legální jen ve schválené formě.

Možná vzniknou „bezpečné“ vtipy, které nikoho neurazí. Možná budou komici muset projít schvalovacím procesem, než budou moci vystoupit. A možná se dočkáme zákonů, které budou přesně definovat, co je ještě humor a co už je zločin.

Zní to jako sci-fi? Možná. Ale před pár lety by znělo stejně absurdně, že někdo bude zatčen za vtip na TikToku.

BUDEME SE BÁT ŘÍKAT VTIPY?

Humor nikdy nebyl „bezpečný“. Jeho smyslem není lichotit, ale upozorňovat na absurditu reality. Pokud přijmeme, že některé vtipy jsou „zakázané“, dostáváme se do bodu, kdy humor přestává existovat.

Svoboda slova není jen o vážných projevech – je i o humoru. Pokud se smíme smát jen tomu, co schválí aktivisté a politici, pak jsme o jednu svobodu přišli.

A tak si položme otázku: Bude v budoucnu ještě možné se svobodně smát?

INTERNET JAKO CENZURNÍ STROJ

Jak sociální sítě a technologické giganty ovládají informace

Internet byl kdysi symbolem svobody projevu a otevřené výměny názorů. V posledních letech se však ukazuje, že realita je daleko od původní vize. Sociální sítě a vyhledávače se staly nejen hlavními zdroji informací, ale také efektivními nástroji kontroly. To, co se na internetu objeví, čemu se dostane široké publicity a co naopak zmizí v propadlišti digitálního prostoru, dnes určují soukromé společnosti.

Zatímco kdysi byli za cenzuru odpovědní státy, dnes tento úkol převzaly technologické korporace. Facebook, YouTube, Twitter (X) nebo Google nejsou jen poskytovateli služeb – staly se arbitry pravdy.

DIGITÁLNÍ DOHLED A OMEZOVÁNÍ OBSAHU

Největší sociální platformy se netají tím, že aktivně zasahují do šíření informací. Tvrdí, že jejich cílem je boj proti „dezinformacím“ a „škodlivému obsahu“. V praxi to však znamená, že jakékoli názory či fakta, která se neshodují s oficiálními stanovisky, mohou být potlačeny.

YouTube pravidelně demonetizuje videa, která považuje za nevhodná. Jakmile je obsah označen algoritmem nebo anonymním moderátorem jako problematický, jeho dosah se drasticky sníží. Mnoho autorů se tak ocitá v situaci, kdy jejich práce prakticky mizí z veřejného prostoru.

Facebook a Twitter (X) používají tzv. fact-checkery, kteří označují vybrané příspěvky za „nepravdivé“ nebo „zavádějící“. Tito moderátoři však nejsou nezávislí – jejich financování a ideologická orientace často odpovídají zájmům velkých korporací nebo politických struktur.

Google, nejpoužívanější vyhledávač na světě, má v rukou neuvěřitelnou moc. Články a webové stránky, které nesouhlasí s určitým narativem, mohou být jednoduše vyřazeny z indexu vyhledávání. Výsledek? Obsah s alternativními názory uživatelé ani nenajdou.

PŘÍPAD COVID: KDY SE CENZURA UKÁZALA V PLNÉ SÍLE

Pandemie covidu-19 byla přelomovým momentem pro digitální kontrolu informací. Sociální sítě a vyhledávače začaly aktivně potlačovat jakékoli názory, které se odchylovaly od oficiálních sdělení vlád a zdravotnických organizací.

Lékaři, kteří zpochybňovali účinnost některých opatření nebo navrhovali jiné způsoby léčby, byli blokováni. Příspěvky týkající se možného úniku viru z laboratoře byly označovány za konspirační teorie a mazány. O dva roky později už i významná média přiznala, že tato možnost není vůbec vyloučená.

Podobně byly cenzurovány i diskuse o vakcínách. V době pandemie byla jakákoli kritika vakcín považována za dezinformaci. Teprve později se ukázalo, že některé z prvotních tvrzení skeptiků nebyly tak nepravdivé, jak se původně tvrdilo.

Tento přístup vyvolal vážné otázky o tom, kde leží hranice mezi „ochranou veřejnosti před nepravdivými informacemi“ a umlčováním legitimních odborných debat.

MECHANISMUS CENZURY: JAK SE INFORMACE ZTRÁCEJÍ

Digitální cenzura neprobíhá vždy jen skrze přímé mazání obsahu. Mnohem častější jsou rafinovanější metody:

🔹 Shadow banning – uživatelé mohou svůj obsah zveřejnit, ale nikdo jiný ho nevidí. Algoritmus jej skryje v záplavě jiných příspěvků.

🔹 Demonetizace – tvůrci, kteří se věnují „citlivým“ tématům, přicházejí o možnost vydělávat na reklamách.

🔹 Manipulace s vyhledáváním – Google, YouTube nebo Facebook rozhodují, které informace se zobrazí na prvních místech výsledků a které se propadnou na konec, kam už téměř nikdo neklikne.

🔹 Selektivní označování jako dezinformace – pokud fact-checker označí určitou informaci za nepravdivou, její dosah je omezen a uživatelé jsou odrazováni od jejího sdílení.

JDE O KORPORÁTNÍ OPATRNOST, NEBO O SYSTÉM?

Technologické firmy argumentují tím, že se pouze snaží chránit uživatele před nebezpečnými nebo nepravdivými informacemi. Je však stále zřetelnější, že jejich zásahy jsou systematické a často slouží konkrétním zájmům.

Zatímco některá témata jsou přísně moderována, jiná jsou naopak podporována. Například určité politické názory nebo ideologie se v online prostoru šíří mnohem snadněji než jiné. To vede k situaci, kdy uživatelé dostávají jednostranný pohled na svět – aniž by si toho byli vědomi.

Firmy jako Facebook nebo Google tvrdí, že jednají nezávisle, ve skutečnosti však často spolupracují s vládami nebo nadnárodními organizacemi. V minulosti už několikrát vyšlo najevo, že státní instituce přímo zasahovaly do obsahu na sociálních sítích – například během volebních kampaní nebo krizových situací.

HROZÍ NÁM SVĚT BEZ SVOBODY SLOVA?

Svoboda slova byla vždy považována za jeden z pilířů demokratické společnosti. Dnešní doba ale ukazuje, že tento princip není zdaleka tak samozřejmý, jak jsme si mysleli.

V digitálním prostoru platí jiná pravidla než v reálném světě. Stačí, aby někdo zveřejnil „nevhodný“ názor, a jeho příspěvek zmizí. Stane se „neviditelným“ pro ostatní, a tím je účinně umlčen.

A zatímco dříve byla cenzura spojována s totalitními režimy, dnes probíhá sofistikovaněji. Není vykonávána státem, ale soukromými firmami, které si na základě vlastních pravidel rozhodují, kdo smí být slyšen a kdo ne.

DIGITÁLNÍ DOBA: BUDOUCNOST SVOBODY SLOVA JE NEJISTÁ

Omezení svobody slova vždy začínalo nenápadně. Nejprve se umlčely „nepohodlné“ názory, poté byla omezena svobodná diskuse. Jakmile si lidé na tuto cenzuru zvyknou, její rozsah se rozšíří.

Současný trend ukazuje, že online prostor se stává stále méně svobodným. Zatímco dříve bylo možné svobodně diskutovat, dnes se lidé obávají, aby neřekli něco „nevhodného“ a nebyli za to potrestáni.

Jestliže tento vývoj bude pokračovat, může se stát, že jednoho dne bude jedinou dostupnou pravdou ta, kterou nám povolí algoritmy velkých technologických společností. A to už nebude internet, jak ho známe. To bude svět digitální kontroly.

ZMĚNA VÝZNAMU SLOV: KDYŽ SE REALITA PŘIZPŮSOBUJE IDEOLOGII

Slova už neznamenají to, co dříve. Možná jste si toho nevšimli, ale významy se mění pod rukama – a s nimi i celá společnost. Co bylo normální včera, je dnes problematické, a co je dnes v pořádku, může být zítra zakázané. Kde to končí?

Cenzura knih a filmů: Přepisování historie podle aktuálních trendů

V literatuře i filmu dochází k přepisování děl, která desítky let nikoho nepohoršovala. Agatha Christie, Roald Dahl, Mark Twain – autoři, jejichž knihy dnes procházejí „úpravami“, aby neobsahovaly nevhodné výrazy. Pasáže, které by mohly někoho urazit, mizí nebo jsou přepsány.

Filmové studio Disney aktivně reviduje své staré pohádky, aby odpovídaly moderním požadavkům na reprezentaci ras a genderu. Místo toho, aby se dobová díla chápala v kontextu doby, kdy vznikla, jsou filtrována současnou optikou. Znamená to, že ve jménu politické korektnosti nakonec zmizí nejen „nevhodné“ výrazy, ale i celé myšlenky?

Genderová revoluce v jazyce: Slova ztrácejí pevný význam

Už není samozřejmé, že muž je muž a žena je žena. Mnoho zemí přešlo k „inkluzivním“ formulářům, kde nejsou pouze dvě pohlaví. Tradiční oslovení „dámy a pánové“ je v některých zemích nahrazováno neutrálními variantami.

Zákony a směrnice nařizují používání nových termínů. V některých institucích ve Velké Británii se například nesmí používat slovo „matka“, ale „rodič, který porodil dítě“. Opravdu jsme dospěli do bodu, kdy i jazyk musí popírat biologickou realitu?

Kde to skončí? Bude potřeba každý rok přepisovat slovníky, aby odpovídaly nejnovějším ideologickým trendům?

Svoboda slova – nebo jen svoboda souhlasit?

Můžete říkat, co si myslíte – ale jen pokud se to shoduje s oficiálně přijatým názorem.

• Kritizujete elektromobilitu? Jste zpátečník.
• Máte jiný pohled na migraci? Jste xenofob.
• Podporujete tradiční rodinu? Jste homofob.

A co když nejste nic z toho, jen chcete mít právo vyjádřit vlastní názor?

Dnes se možná ještě nic nestane. Ale zítra? Stačí se podívat do některých zemí, kde za „nevhodné“ názory hrozí soudní postihy. V Británii už policie zatkla mladíka za to, že na TikToku sdílel „urážlivý“ vtip.

Kam až tohle povede?

🟠 Budeme se bát říct, co si myslíme?
Lidé už dnes začínají sami cenzurovat své myšlenky, aby se vyhnuli problémům. Pokud stačí jedno slovo nebo nevhodný vtip k vyhazovu z práce, není se čemu divit.

🟠 Bude trestné mít jiný názor?
V některých zemích už za „nevhodné“ názory padly reálné tresty. Kdy se to dostane i k nám?

🟠 Může se to změnit?
Ano – ale jen pokud si uvědomíme, co se děje, a začneme se ozývat. Jinak si jednoho dne uvědomíme, že říkat pravdu je nebezpečné.

Svoboda slova – ale jen podle pravidel?

Skutečná svoboda slova není o tom říkat jen to, co chtějí slyšet ostatní. Je to právo nesouhlasit, diskutovat a hledat pravdu.

Pokud se necháme zastrašit, pokud přijmeme cenzuru jako „nový standard“, jednoho dne se může stát, že i ta nejbanálnější myšlenka bude posuzována podle ideologické příručky.

💬 A tak se ptám: Opravdu můžeme říkat, co si myslíme – nebo už jen opakujeme to, co se od nás očekává?