Démoni osamělosti: Skutečný příběh majáku Smalls, který změnil historii

Když zůstaneš sám na majáku uprostřed moře s mrtvým kolegou, který ti začne klepat na okno… Ne, to není horor. To se opravdu stalo. A změnilo to dějiny.

Bylo to místo, kde končila civilizace a začínalo moře. Izolovaný maják The Smalls, stojící na čedičových útesech v rozbouřených vodách u pobřeží Walesu, se stal dějištěm události, která otřásla nejen tehdejší Británií, ale zapsala se do historie jako jedna z nejděsivějších a zároveň nejtragičtějších legend majáčnického řemesla. Příběh dvou mužů – Thomase Howella a Thomase Griffitha – je až mrazivě reálný, přesto by mohl být scénářem hororového filmu. A právě touto událostí se změnila celá legislativa provozu majáků v Británii.

Maják The Smalls vznikl v roce 1776 a původně byl jen dřevěnou konstrukcí na devíti mohutných kůlech. Obytná část připomínala spíš chatu zavěšenou nad mořem. Už od počátku s ním byla spojována smůla – sám jeho stavitel Henry Whiteside se při první službě málem stal obětí počasí, zůstal bez jídla i vody a poslal o pomoc zoufalý vzkaz v láhvi. Zázrakem se k němu pomoc dostala a právě jeho případ vedl k nařízení, že na majácích smějí sloužit vždy minimálně dva muži.

Služba na majáku byla dříve považována za prestižní, ale zároveň extrémně náročné povolání. Strážci nastupovali obvykle na několik týdnů až měsíců – běžná rotační služba trvala 4 až 8 týdnů, v závislosti na lokalitě a přístupnosti majáku. U těch nejodlehlejších, jako byl právě The Smalls, však nasazení mohlo trvat i tři čtvrtě roku, jak tomu bylo v případě Howella a Griffitha. Po celou tuto dobu byli muži odkázáni pouze jeden na druhého, bez možnosti úniku, bez návštěv, často i bez jakéhokoliv spojení s pevninou. Jedinou jistotou bylo, že světlo majáku musí zůstat rozsvícené – ať se děje cokoli.

O dvě desetiletí později se na maják vydali dva Thomasové – Howell a Griffith. Místní dobře věděli, že tito dva se nemají rádi. Časté hádky, rvačky, nenávist. Přesto oba kývli na prestižní a dobře placenou pozici. Brali to jako výzvu. Co se může stát? Dva dospělí chlapi to přece zvládnou. Jenže pak Griffith zemřel. Důvod? Nikdo přesně neví. Mohl být nemocný, nebo mohlo dojít k nehodě. Důkazy nebyly. Howell zůstal na majáku s mrtvým kolegou. Věděl, že pokud tělo pohřbí do moře, budou ho považovat za vraha – vzhledem k jejich předchozím konfliktům. A tak začalo peklo.

Howell tělo usadil do křesla, zatímco v dusné atmosféře malé místnosti začalo rozkladné šílenství. Když už nemohl zápach a pohled vydržet, vyrobil vlastníma rukama rakev. V třeskuté zimě, bez topení, jen proto, aby se rozklad zpomalil. Tělo vložil dovnitř, rakev zapečetil, vyvlekl ji na střechu a přivázal ji lany ke konstrukci majáku. Zavěšený mrtvý Griffith tak začal svou poslední pouť – kýval se ve větru, bouchal do oken, ťukal, škrábal. A Howell? Začal přicházet o rozum.

Každé bouchnutí, každý poryv větru, každé bouchnutí dřeva o okna a kovový ochoz – to vše se měnilo v psychologickou torturu. Při jedné z bouří se rakev rozpadla. Tělo viselo hlavou dolů, škubalo sebou ve větru a třískalo do oken – groteska smrti ve své nejčernější podobě. Howell zabarikádoval okna, chtěl přerušit kontakt se šílenstvím, které se houpalo za sklem. Ale nebylo úniku. Stále viděl, slyšel, cítil. Vydržel. Dlouhé měsíce. A udržoval světlo majáku. To je na tom všem možná nejvíc zarážející. I v šílenství cítil odpovědnost.

Záchrana přišla pozdě. Ačkoliv Howell mával na lodě, doufal, že ho uvidí a přijdou, nikdo se neodvážil zakročit. Lodníci si mysleli, že všechno je v pořádku. Viděli postavu. Mávajícího muže. Zdánlivý klid. Teprve když dorazila další posádka majáku, našla devastaci, výkřiky do tmy, mrtvolu za oknem a Howella – šedivého, zbídačeného, mentálně zlomeného. Z něj už zbyl jen stín.

Příběh Howella a Griffitha změnil zákon. Od roku 1802 museli na majácích sloužit tři lidé, aby se podobná tragédie už nikdy neopakovala. Vděčíme jim nejen za tuto změnu, ale i za silné připomenutí, jak krutá umí být samota, tlak odpovědnosti a ticho, které se stává řevem. Příběh Smalls je víc než jen historická anekdota – je to lidské drama, děsivá pravda a memento pro všechny, kdo si myslí, že některé práce jsou „romantické“. V izolaci není romantika. V osamění není svoboda. V tichu může být šílenství.

Pokud vás tento příběh zaujal, můžete si jeho zfilmovanou podobu zkouknout. Sám jsem ji ještě neviděl, ale na ČSFD je velmi dobře hodnocené.

Maják (2019) | Recenze - Uživatelské | ČSFD.cz