Jak probíhalo letní kino o zlodějích dětí před norskou ambasádou

V pondělí večer se v Praze před norskou ambasádou uskutečnila další protestní akce. Získávání všemožných povolení od pražského magistrátu a dlouhé přípravy se nakonec vyplatily. Obrovské plátno (4 m × 4 m) těsně vedle norské ambasády, na němž běžely dokumentární filmy o obětech norské sociální služby, bylo neskutečně působivé. Když zkroušená Ruth Bodnariu v dokumentu vypráví, jak jí násilně sebrali kojené miminko a plačící jej odvezli do 4 hodiny vzdáleného Bergenu, a jen pár metrů od ní bylo okno pracovny velvyslankyně Siri Ellen Sletner, která tvrdí, že norské úřady jednají v nejlepším zájmu dítěte, naplňuje vás to vztekem. Ambasádě však i přes obavy policistů nebyl zkřiven ani vlásek.

"Jediný, kdo je zde nebezpečný, jsou ti Norové uvnitř ambasády, kteří lžou a chrání zloděje dětí." A přesně toto jsem řekla před začátkem akce policistům, kteří přišli zajistit bezpečnost obou stran.

Vtipné je, že píši obou stran, protože paní velvyslankyně ani například paní Marksová pozvání nepřijaly.

Jediný, koho jsem zahlédla, byl známý norský novinář žijící v Praze – Terje B. Englund. Tento pán se již před časem vyjádřil, že Evě Michalákové a dalším dost možná odebrali děti oprávněně. Pan Englund šel nenápadně okolo s pejskem a fotil si demonstrující. Když jsem ho zahlédla a začala jsem ho fotit taky, rychle se zaběhl schovat na ambasádu a asi po několika minutách, když si myslel, že se nikdo nedívá, proklouzl za řadou policistů a rychle se od demonstrujících vzdálil.  Následně jsem zjistila zajímavou věc: On to není jen „nezávislý novinář“, ale také zástupce ambasády, který chodí kontrolovat, jak se v ČR čerpají norské fondy…

Ale zpět k promítání. Na plátně se hned v prvním dokumentu objevil i druhý známý český případ – Češce Šárce a jejímu norskému manželovi v prosinci roku 2015 Barnevernet sebral jejich 9měsíční holčičku. Bylo to těsně před Vánoci a šokovaní rodiče nechápali, co se děje. S holčičkou to neměli jednoduché, měla nemocné ledviny a musela pravidelně a dlouhodobě dojíždět do nemocnice. Rodiče ale dělali, co mohli, a v přestávkách mezi léčbou vozili holčičku alespoň na pár hodin domů.

Když jim dcerku vzali, okamžitě kontaktovali právníka a vedle toho také české úřady, které poprosili o pomoc. Místo toho se ale z České republiky dočkali pouze lží a házení klacků pod nohy. Paní ministryně Marksová si pustila pusu na špacír a do médiíí vyprávěla, jak moc je holčička nemocná, vypouštěla citlivé a nepravdivé informace, a navíc se později nechala slyšet, že mamince pomoc nabídli, přitom to nebyla pravda. A aby toho nebylo málo, v pořadu České televize 168 hodin proběhla reportáž o tom, že se Barnevernet obával, že chtějí rodiče ukončit dceřinu léčbu. Z rodičů tak udělali prakticky vrahy a za tato svá nepravdivá tvrzení se redaktoři nikdy neomluvili. Následně se rodičům díky právníkovi a dokonalým záznamům nemocnice podařilo holčičku získat zpět. Jak doslova řekla paní Šárka „ukázalo se, že pracovníci Barnevernetu vyloženě lhali.“ V zápisech z nemocnice bylo například to, že když rodiče přišli, holčička projevovala radost a usmívala se, Barnevernet však zapsal pravý opak! Napadá mě jediná otázka – PROČ?!

Paní Šárku jsem se snažila zkontaktovat a na akci ji pozvat, ale bohužel nereagovala. Na druhou stranu se jí nedivím, že už nechce mít s českými médii nic společného.

Promítání se účastnila další maminka, které v Norsku sebrali děti. Stine Guldbrandsen se před dvěma lety obrátila na pracovníky Barnevernetu kvůli sporům s manželem. Místo pomoci se však dočkala odebrání obou dcer. Jedné bylo 6 měsíců, druhé 5 let. Barnevernet stanovil schůzky jen na pár hodin ročně. Na jedné z těchto schůzek řekla starší tehdy 6letá (rok po odebrání), že s ní v posteli ležel nahý jakýsi muž. Stine tuto záležitost chtěla řešit s Barnevernetem, tam se ale setkala pouze s arogancí a výsměchem, a tak vzala na chvíli spravedlnost do svých rukou. Kladivem napadla sociální pracovnici a rozbila několik věcí v kanceláři. Za což dostala 10 měsíců vězení. Nyní je Stine zpět na svobodě a o své děti stále bojuje. Dvakrát už vyhrála soud. Ten řekl, že jí mají starší dceru vrátit, Barnevernet ale verdikt soudu nerespektuje. Stine je po tom všem ve velice špatné finanční situaci, na cestu do Prahy si musela půjčit, a o to víc mě dojalo, když mi ukázala drahý kvalitní foťák, který si pořídila, aby si mohla holčičky natáčet ve vysoké kvalitě a doma se na ně zblízka podívat. Na schůzkách totiž nesmí holčičky ani obejmout. V místnosti vedle ní sedí pěstounka mladší dcerky, které už holčička říká „mami“, a v místnosti za velkým zrcadlem sedí pracovníci Barnevernetu s policií a vše pozorují. Neskutečné psycho. Když mi tohle Stine vyprávěla a ukazovala na videu a fotkách, bránila jsem se slzám a vzteku. A styděla jsem se, že jsem se ráno rozčilovala, že mám auto celé žluté od řepky. Co je to proti bezmoci rodičů před děsivým systémem.

Oběti norského barnevernu

Video z akce.

Hovoří pan Pavelka dědeček chlapců Michalákových: