MATKA 2: Dozrávání

Proč nejsi jako jiné mámy?.Tolikrát jsem o ní přemýšlela, tolikrát jsem jí nepochopila, nerozuměla jsem jak myslí, nerozuměla jsem jak cítí, nevěděla jsem, jestli je tak hloupá, nebo tak divná, srovnávala jsem jí s ostatními matkami, se sousedkami, s učitelkami (nikdy nesrovnáváte se špatným, to je zvláštní - nikdy apriori nesrovnáváte někoho s jiným za účelem přidat mu kredit, on ho dle vás nemá a vy si to potvrzujete, jak ubohé..často se za to stydím), s každým, kdo se mi líbil, koho jsem si vážila (a koho obdivovali ostatní, hlavně), s elegantními, voňavými, usměvavými.. Je ti dobře, mami?

Když jsou matky ještě malé..

Když matka začala bydlet u babičky, všechno se změnilo. Neběhala po zahradě v nedělních šatech, přes den chodila do školy, odpoledne se ještě víc učila (jinak se tě nezbavím, ó Bože, co jsem komu udělala..!) a ve zbylém čase se starala o dům (ať tě neživím nadarmo..). Drhla podlahy, okna, utírala prach. A zvláštní - pořád nechodila v teplácích. Oma její práci důsledně kontrolovala a pokud nebyla spokojená, protáhla ji holí. Máma svoji babičku nenáviděla. Nejdřív se za to styděla, protože bylo povinné být vděčný, že se o tebe starají. Pak se ale nějak zatvrdila. Schovala se do sebe a začala si vytvářet svůj soukromý svět. Byla v něm sama a bylo tam krásně. Na klavír hrála pořád krásněji, cvičila hodiny, a taky ho nenáviděla. Měla malé ruce, krabaté, nechápu, jak mohla prsty roztáhnout na oktávu, říkám svým synům, že všichni z naší rodiny se už snad rodí se starýma rukama a taky nechápu, proč jsem zrovna já chtěla hrát na kytaru.. Mám je stejné, mé děti též. Vždycky si vzpomenu, když je hladím. 

Krom školy a práce a přípravy na „partii" matka nedělala nic. Nechodila ven, neměla kamarádky. Neměla už ani rodinu. Všichni měli „splníno" a nejspíš po večerech povzdechli „chudák naše Heluška...", a některým nejspíš i ukápla distingvovaná slza, máma říkala, že to oni zase jo, to uměli, portrét hodný mistra..

Babička platila matce školu (z matčiných peněz), výuku jazyků a služka chodila denně navařit a občasně vyprat a vyžehlit. Sweet home. Představte si, že se nemáte kam vracet. Nikdo vás tam nechce. Jste něco jako placený odpustek. Funguje? Já nevím. Taky někdy doufám, že ano, hoď kamenem, kdo jsi bez viny.

Kdykoli vzpomněla matka babičku, měla ten výraz toho uštvaného silného zvířete v kleci, unaveného po nočním mlácení do mříží (přes den si nelíznete, zmlátí vás, tak to zkoušíte každou noc, pořád, ale ty mříže jsou silné, a ráno se vám ošetřoval klidně vysměje, jste unavení a nemůžete mu to natřít, hlavně pokud ještě nemáte svůj dům a on má všechny vaše nezletilé prachy, jé, jak já chápu ty svoje puberťáky..).

Kdykoli mně nebylo dobře, matka mi omlátila o hlavu, jak těžké to měla ona - „ Víš, jaké to bylo dětství? Se starou senilní babičkou? Co mi dala? Co mně naučila..? Ty nevíš, co je doopravdy špatně.."  - Myslíš, mami? Zvláštní, nikdy o ní neřekla, že to byla bába, babizna, svině stará...vždycky to byla „senilní babička", nebo - „Oma".. Kdo tě má rád, mami?

Neboj..

Matka říkala, že první noc u babičky nemohla usnout. Nerozuměla ničemu, měla hlad, byla ji zima a v komůrce bez okna se hrozně moc bála. No a jak tam ležela, najednou se otevřely dveře a ve dveřích byl dědeček. Dávno již umřel, vlastně ani nevěděla, jak přesně vypadal, jenom věděla, že to byl on. Jak mi to popisovala, vidím ho jako z obláčkové pěny, malého, o hůlce, smekne, nasadí zpět a jen tak se dívá..Máma říkala, že se nejdřív lekla, ale pak že „věděla", že to je dobré ( ..a Bůh stvořil Nebe a Zem, a viděl, že to je dobré..). No a najednou nebyla sama, dědeček přicházel pravidelně, aby se ujistil, že je všechno v pořádku a Heluška říkala, že je, a cítila se silnější, a bylo jí lépe, a drhla podlahy rychleji (..i rohy si vytřela, Andrejko..?) a hrála Beethovena jako když ho milujete a ukončila studia výborně, a nikdo ji neměl rád a ona nikoho, a pokaždé, když se podívala na babičku, tak „chtěla, aby umřela", a mně to říkala také, a přišlo mi to strašné, protože já nikdy babičku neměla, a babičky tě milují a pečou buchty a ty je miluješ, mají silné paže jak furt pracují a jinak pořád hnětou těsto, a utírají ti nasliněným kapesníkem pusu a foukají ti bebínka...Už se nebála. Plnila příkazy, dělala, co se má a chce, a zbytek si odžila ve svém vlastním světě. Ježíši, že mi trvalo, než jsem to pochopila. Chceš jít ven, mami?

Oma není doma, co uděláš, mami?

Babička onemocněla. Nevím, co jí bylo. Možná nic. Možná to byla jenom „hraběcí migréna", nevím, nepamatuji se. Ale lékař (rodinný, dobrý, židovský, ti jsou nejlepší, ostatně, pečoval o naší rodinu i jeho otec a děd..) jí doporučil lázně. Nevím, z koho peněz se to platilo, ale je to jedno. Babička poučila služebnou, dala matce sto korun a udělala jí přednášku na téma „nezapomeň, že máme modrou krev..", zvláštní, když jsem jednou (a naposled) navštívila svou „rodinu", byla to první a poslední slova, co jsem slyšela...no a pak Oma těžce vzdechla a odjela.

A matka se učila němčinu a pak hrála na klavír a pak vytřela (i rohy) a pak se zavřela zase do své komůrky a asi hrála málo a často kazila, a asi to neměla všechno perfektní, no ale přišel dědeček a řekl, že to bylo dobré...Dědeček nemluvil doopravdy, ale máma říkala, že mu rozuměla. No a bude teď celou dobu sama. Půjdeš teď už konečně ven, mami?