Konečně se zakotvím, zamknu a – neotevřu..

Bydlím na dvou místech, ale nikde doopravdy. Nikdo mě už nepotřebuje. Nikdo ani nic nevyžadují mou péči. Sloužím k placení účtů a přijímání zpráv „mami, pošli mi…“

Chodím do práce, z práce, piji kávu, kouřím, jednou-dvakrát denně jím, spím a zase jdu do práce... Nikam jinam. Bydlím v podnájmu a ne málo platím, jinde vlastním byt, který také platím, ale jsem tam jen o víkendech. Tedy, pokud přijedou děti. A děti už moc nejezdí.

Platím pojistky, spoření, účty, kupuji čočky, kopačky, Clean and Clear, školní výlety, taneční školy, diskotéky, posílám penízky na tohle i ono, za to dostávám dík a za odměnu někdy o víkendu navaříno od nejstaršího nebo možnost navařit mladším...To je život, nestěžuji si. V práci si mě váží, rodina mě miluje a přátelé a kamarádi jsou zlatíčka největší.

Ale nutně potřebuji kotvu. Na jedno místo. K něčemu. K někomu. Nebo tak…

A tak jsem se rozhodla – koupím si dům. Byla jsem na několika prohlídkách, některé by stály za povídku i samy o sobě, ale chci vám říct, že nakonec jsem přišla na jedno místo..

..a tam byl stateček a stodola a kurník a na zápraží lavička a pod kaštanem lavice a pokud bych chvíli počkala, odněkud by vyšli stařečkové a babička by mi utřela pusu do zástěry a dědeček by mě pohladil a z otevřených dveří do chaloupky by zavanula polívka…

Babičku ani dědečka jsem nikdy neměla a přišla jsem se, ostatně, jen podívat. A tak jsem se dívala. Do té nejmenší kuchyňky s kamny a starým kredencem a do ložnice, kde visí svaté obrázky a sbírka fajfek nad dubovými postelemi, kde stařečkové stejně nespávali, protože „to byla škoda“ a do pokojíčka, kde s vnoučaty celé prázdniny na jednom loži přespávali a střídavě je přikrývali, do dalšího, kde bydlela služtička když ještě byl stateček a do místností, kde se dřív dávalo zvířátkům pít a na půdu, kde je celá sbírka věcí, které byste chtěli vyčistit a pak hodiny jenom tak laskat…

Na zahradě jsou dvě studny, ve stodole má nějaký soused uskladněné zemědělské potřeby (ale je to kamarád a se vším pomůže), kvetou třešně ( a tady je hruška), na půdu je děsně starej a dlouhej žebřík a je tam seno, co voní jako léto, za baráčkem kadibudka, voda natažená jen do kuchyně a žádná kanalizace a majitel si přeje to prodat někomu, kdo nekupuje doopravdy jenom pozemek...

Vzala jsem si hypotéku. Holka z města. Neumím štípat dříví, nevím, jak se topí v kamnech, nevím nic o studnách, komínech, žumpách, jak se pouští vodárna, jak se zateplí střecha, nevím nic. Zatímco čekám na banky, katastry a zprávy od makléřů a platím různé poplatky, vyptávám se (proč se někdy otvírají spodní dvřka na kamnech a tak..) a brouzdám po netu a už mám třetí báječný nápad, kde nakonec bude ložnice…Mám u kamarádky dvě koťátka (chce, aby byla spolu…) a slíbeno, že „přijede a všechno mě naučí“, mám od kamarádů, přátel a kolegů nabídky na posekání, malování, práci všeho druhu, od synů dobrovzdání a „hlavně si to udělej pro sebe, my stejně budeme chodit jen na návštěvy..“  a mám, zdá se, sen. Poprvé v životě.

Koncem měsíce se stěhuji. Budu manažersky chodit na dřevěné WC a mýt se v kuchyni, dokud nevybuduji jímku a neudělám vodu a koupelnu (tedy, já ne, kamarádiJ). Budu spát pod těmi svatými obrázky a dívat se z okna na kaštan a ráno, ještě za ranní rosy budu zmrzlá pít kávu a kouřit u červánků na zahradě, pak si ohřeji vodu, opláchnu se a pojedu hodinu do práce, kde už ale nebudu dvanáct hodin jako nyní, a pak budu spěchat na chaloupku a každý den jí pozdravím křížkem na dveřě a až všechno shodím, budu pořád něco dělat…

Prodávám byt. Až dostanu penízky, nechám si prokopat chodbu chaloupkou, abych mohla do koupelny a ložnice zevnitř, a udělám ty pokoje. Podlahy si položím sama a vymaluji si. Koupím si brusku a opravím okna. Dám si do nich kytky. A všude si dám kytky. Mám jich asi sedmdesát. Koupím si nářadí a vybavím si dílnu. Jsem technik, nábytek už mám nakreslený, chci si jej zkusit i sama udělat. Selský, žádná moderna a žádná dřevotříska.Musím natrénovat zručnost, ale to zvládnu. Budu štípat dříví. Natírat okapy. Sekat zahradu. V zimě trimovat stromky. V létě zavařovat. Někdy nadávat, ale spát jako dítě. Nebude se mi zdát o tabulkách. Nebudu z nudy po večerech pracovat pro firmu. Nebudu čekat, jestli mi nějaké dítě zavolá nebo přijede, nikdo mi nebude křičet nad hlavou ani pod nohama, nikdo nebude pouštět metal a kouřit marjánku pod okny mé ložnice, protože s nikým přímo sousedit nebudu…

Jak jsem řekla, koncem měsíce se stěhuji. Dnes jsem se tam byla podívat. Můj sen je menší než vypadal, je starší, než vypadal, sem-tam mu chybí taška na střeše a kolem něj je výkop pro položení veřejného vodovodu v září. Na chvíli jsem se zalekla. Zatrnulo mi. Kolik je tam práce a kolik peněz je potřeba. A jak to zvládnu. A jestli se tam nebudu bát. A jestli je dost vody ve studnách.A kam mám dát tu jímku. A kam vyliju vodu, než bude ta jímka. A co když budu muset měnit elektroinstalaci… Ale pak jsem to otočila ještě jednou a podívala se znovu..

..a je tam doopravdy to slunce pod tím kaštanem, třešně už dozrály a já je nestihnu letos zavařit, u plotu rostou jiřinky a na zahradě se prochází kosi a pokud bych se nestyděla jen tak civět na zatím cizí chaloupku v boční uličce té úplně nejmenší vesničky na světě u Jičína, počkala bych déle, a možná by ze zahrady za stodolou vyšla ta babička a utřela tu pusu tomu vnoučátku..Ještě pár let... A vyjdu.

Tady budu žít. Vím, jak udělám kompost, jakou si mám koupit sekačku a počkám si na nějaké štěnátko od nových sousedů. Vím, kam dám ty dvě kočičky a jak opravit tu stodolu. Jestli něco našetřím, nechám udělat fasádu. Jako byla původní, zelenou a bílou. Dozadu vysázím jahody a moc bych chtěla rybíz a angrešt, to mám z dětství. Máma by mi řekla, ať si koupím kozu, no, zatím bych počkala, o kozách toho, mami, toho skutečně vím příliš máloJ). Máma je v nebi, ale přijde se tam za mnou podívat a bude se jí to líbit.

-          A zamkni se, Andrejko. A nikoho tam nepouštěj.- 

-          Zamknu a nepustím, mami...a vytřu i rohy…  

Dejžto Pánbůh, chaloupko, a nashledanou. 24.června..