Jak mě přepadli, jak jsem je chtěla přejet, a o přemíře elektroniky

Měla jsem jet k bratrovi na Slovensko na víkend. Jsme čtyři, dva bráchové žiji na Slovensku, sestra v Londýně a já tady. Matka nás dobře vychovala, i v dospělém věku máme pořád potřebu se pravidelně scházet, což činíme na střídačku ve všech třech výše zmiňovaných státech dle našich finančních možností a možností navštíveného, jelikož i s dětmi a eventuelně partnery je nás jak kobylek a kdo to má pak živit, že..

Teď byla řada na setkání u Konráda v Košicích, má sice malý byt, ale to není žádné měřítko. Má manželku, která je krásná jako obrázek, něžná, a o mateřství ví všechno, protože si toho přečetla tolik, že snad může i vyučovat..Má dcerku, které říkám „tankistka“ a na kterou jaksi maminka nemohla ty vyčtené vědomosti přenést a tak milá holčička tráví dny neustálým běháním z místa na místo s likvidací všech dostupných předmětů a živých tvorů házením o zem, kopáním, táháním za vlasy, kousáním a tak.. Je výborná. Jednou si ji na pár dnů půjčím.. Nejmladší bratr ještě děti nemá a sestra má krásného chlapečka, který má kilometrové jméno dle tradice jeho tatínka, který je hindu, a mimochodem, výborný kluk, i když má takové ty rty jak havajský domovníkJ

Měla jsem čas jenom na víkend, v pátek jsem musela do práce a v pondělí též, tak jsem si řekla, že pojedu vlakem. V pátek po práci nasednu do vlaku, a až se vyspím, budu na místě. V neděli to zopakuji a rovnou pojedu v pondělí do práce. Tak jsem si koupila jízdenku, nakoupila dětem pár dárků a dospělým pár lahví, jenže pak se stalo to vlakové neštěstí, vlaky byly zpožděné, odkláněné a já se celý den nemohla dovolat na informace jak to vypadá a jestli vůbec pojedu, tak jsem se sbalila a vyrazila do Kolína, že se zeptám přímo na nádraží a pak se rozhodnu, buď pojedu nebo holt ne..

V Kolíně před nádražím je nové placené parkoviště, pro dostatek aut, ale nechce se mi platit, tak zajíždím do boční ulice a zaparkuji svou starou Audi na neplacené parkovišťátko, jako vždy. Výborné auto, impozantní, na to že je mu 20 let vypadá krásně a krom toho má šíbr, dálkové ovládání, tažné zřízení a imobilizér, všechno. Mimochodem, ač v oboru pracuji, osobně nesnáším novodobou přemíru elektroniky v autech. Stahování okének, co vám přestane chodit když to nejméně potřebujete, dálkáč, co se vám občasně zblázní, motor, co se v rámci vlastní ochrany sám vypne na křižovatce páč jste prošvihli doporučenou výměnu oleje...No nic. Můj vlak měl dvě hodiny zpoždění, příjezd negarantovaný, situace v neděli nepředvídatelná, tak jsem si nechala vrátit jízdné a zavolala bratrovi, že bohužel..

Přicházím k autu, je po osmé večer, šero. Jsem trochu smutná, ale také ten shon ze mě už opadává, těším se na syna doma, mačkám dálkové ovládání, audinka pozdravně blikne, vhodím tašku, položím kabelku, nasednu. Periferně zaznamenám pohyb na druhém konci parkoviště vpravo, blíží se mladý muž, je tmavý, protože je tma, a protože je to Cikán. Ohlédnu se doleva, přichází druhý, klidně, systematicky. Nevyšiluji, no bože, lidé přeci chodí i večer.. Musím odjet. Ale nemohu. Aby někdo auto nemohl jen tak ukrást, má ochranu, musíte zasunout klíček do startéru a pak druhý do imobilizéru, počkat pár vteřin až se spolu zidentifikují, pak vytáhnout ten z imobilizéru, pak otočit druhým klíčkem do první polohy, počkat až zhasne světýlko..

Mladík zprava se dostává na úroveň mého auta, jsem klidná, a čekám jeho přechod za kufrem auta, ale ve zpětném zrcátku se neobjeví. Zašilhám doprava a vidím ho v bočním zrcátku. Stojí mi u zadních pravých dveří. Podívám se doleva, druhý přichází, jde beze spěchu, přímo ke dveřím řidiče, dívá se mi do očí.

Čekám na imobilizér. Chci nastartovat, chci ujet, chci tomu hajzlovi vzadu přejet nohu..! Start do pozice jedna. Vzadu vpravo slyším cvaknout kliku. Mám tam tašku. Mám v ní hračky pro děti a osobní věci. Neopovaž se mi sebrat ty hračky! Zvláštní, ze všeho nejvíc mě zlobí, že by mi vzali ty hračky pro ty dětičky..

Ve služební oktávce jsem se vždy uvnitř zamkla, byla nová, bavilo mně zkoušet všechny ty čudlíky, magor..(Jak to, že, doprdele, nevím, jak se zamknout ve vlastním autě???) Nemohu se zamknout. Nevím jak. Nemám čas. Musím stihnout nastartovat. Šahám na klíček. Chlapík vlevo má ruku na mých dveřích, je velký, silný, do tváře mu nevidím. Připravuji se. Nevím na co. Ale teď to už neřídím já, teď mám nejspíš zúžené zornice a chvějí se mi nozdry, nevím. Větřím. Vnímám. Jsem připravena. Cítím každý sval, srdce mi bije na jiné tepové frekvenci, adrenalin zalévá celé mé tělo. Dělej..!

Něco se děje? Proč odstupuješ? Kde je ten druhý? Slyším zprava kroky, víc kroků. Pán se psem, asi padesátník. Velký pes. Ten nejúžasnější pes, co jsem kdy viděla. Ten nejúžasnější pán..Startuji. Na první nástřel, audinka nikdy nezklame, nikdy netočí naprázdno. Řadím zpátečku, napoprvní, přesně, vždycky to tak je. Zahrabu. Chci mu přejet nohu. Chci ho zabít. Chci aby ho to bolelo. Protože mi chtěl vzít ty hračky pro ty děti. Protože mě vylekal. K smrti.

Netrefila jsem. Až se otočím, najedu na toho druhého. Vezmu ho blatníkem. Nebo alespoň zrcátkem. Svině. Brečím. Nikoho nezajíždím. Teď už se bojím, teď se klepu, jedničku dávám jak magor, nejde mi, a dvojku raději až do kruháku nedám.. Co jsem vám udělala? Co jste vlastně chtěli udělat vy mně? A proč jste mi chtěli vzít ty hračky? Byly přece pro ty děti..

PS. Na mé vlastní historce mě samotnou zaujaly tyto věci:

a) jak člověk dokáže být s nejlepšími elektronickými vymoženostmi stejně tak strašně bezmocný

b) jak jsem upřímně chtěla ublížit těm lidem, co mě vylekali. Opravdu jsem chtěla. To je strašné, kdyby se mi to povedlo..

c) jak jsem se nakonec doopravdy moc a moc bála, ale až poté

****

PS´´ Nesnáším elektroniku v autě. Před týdnem jsem slyšela nějaké divné zvuky během jízdy, ale žádné kontrolky nic nehlásily, pak jsem se cvičně podívala na olej, nebyl tam téměř žádný, tak jsem ho dolila a teď mazání naopak problikává permanentně.. Tedy, kontrolka mi byla k ničemu a já již nejspíš motoru způsobila fatální poškození. Samozřejmě vím, že olej se má kontrolovat pravidelně, ale člověk se na tu elektroniku tak nějak spoléhá..