Znovuzrození - bez nadsázky zázrak

Dnes je tomu přesně rok, co jsem poprvé s úsměvem zaplatil regulační poplatek 900 Kč za pobyt v nemocnici a od té doby nelituji platit regulační poplatek 30 Kč za každé ošetření u lékaře, které absolvuji.

Sedíme jednoho krásného dne s bratrem v restauraci na točeném lahodném moku, povídáme si o všeobecných věcech, denní starostech, co by bylo dobré udělat pro zvýšení obratu a rozvoj firmy, kterou jsem v roce 2007 založil. Když tu zničehonic, mluvím, a vtom jsem utnul v půlce věty a nebyl jsem schopen souvislé řeči.

To nebylo proto, že by kolem šla nádherná děvčata a já bych s otevřenou hubou zmlknul, ale protože můj stav se změnil neočekávaně v slabý záchvat epilepsie. Krve by se ve mne nedořezal, já svůj stav vnímal, nemohl jsem ale bráchovi ani říct, jak mi je, co cítím.

Po cca 10-ti minutách jsem se z tohoto stavu probral a byl jsem schopen mluvit. Brácha mi říkal, že není něco v pořádku, že půjdeme domů, přesvědčil jsem jej ale, že si dáme ještě jedno a půjdem. Po cestě jsme rozebrali tu událost, kdy všichni kolem koukali na toho "blbečka, co tam něco plácá, ani neví co" a já  jsem byl rád, že mohu někomu říct, že tyhle stavy mě provází už velmi dlouho a nejsem schopen sám identifikovat příčinu.  Bratr vzal encyklopedii těla a našel v ní souvislosti příznaků - jako doktor laik mi stanovil diagnózu - epilepsie.

Na to jsem mu odpověděl, že je ňákej chytrej. V pracovním kolektivu jsem měl kolegu s epilepsií, několikráte jsem měl možnost se setkat třebas ve vlaku s epileptikem, který v záchvatu neví o sobě vůbec nic, většinou je agresivní, po uvedení do stavu vědomí od lékaře značně zesláblý. K tomu jsem svoje symptomy nemohl absolutně přirovnat.

I když moje návštěvy u lékaře byly do té chvíle sporadické, většinou v případě preventivních prohlídek nebo různých potvrzení, nechal jsem se přemluvit. Proč přemluvit, když jsem byl vlastně rád, že to někdo viděl na vlastní oči ? Tyto stavy jsem popisoval psychiatričce krizového centra v Praze na Olšanském náměstí při terapii ve spojení s osobními psychickými problémy v roce 2004, svému obvodnímu lékaři, lékařce při nástupu do nového zaměstnání v Olomouci v roce 2006, všichni mi bez jakékoliv snahy něco zjistit obdobně sdělili, že to nic není. Už jsem si vážně sám sobě říkal, že mám "vypitej mozek", ale šel jsem k lékaři.

Štvalo mě rozhodnutí vlády o zavedení poplatků ve zdravotnictví, protože já jsem makal  bez přestávky od vystudování střední průmyslové školy, a to nejen normálně, ale měl jsem i příjmy z vedlejších pracovních poměrů. Pochopitelně s příjmy přijdou na mysl i daně, které za mojí práci odvedli zaměstnavatelé státu za těch 17 let.  To mě brzo přešlo, protože hlavou se pak nehoní tyhle stupidní starosti a malichernosti, ale už jsem pomalu začal bilancovat. Přišel jsem na spoustu nesmyslných řešení předchozích situací, přišel jsem na to, že jsem někdy malomyslně zboural mosty tam, kde byly potřeba udržovat.

Po prohlídce na neurologickém oddělení Orlickoústecké nemocnice jsem byl MUDr.Chotěnovskou odeslán na tři vyšetření. Po příjezdu z monitorování na magnetické rezonanci jsem se dozvěděl zdrcující závěr. V levé mozkové hemisféře mám nádor velikosti velkého vejcete. Následné dny čekání na operaci bylo něco, co srazilo k zemi nejen mě, ale i všechny v mém okolí.

Nastoupil jsem ale po dvou týdnech do Fakultní nemocnice v Hradci Králové, kde jsem 5 dní čekal na operaci, která se prý nemůže uskutečnit z důvodu výpadku stroje nutně důležitého pro tyto neurochirurgické operace. Odvezli jej na opravu a mě nezbylo nic jiného, než  měsíc čekat na výzvu k návratu do nemocnice. Dokážete si představit, co se mi po tu celou dobu honilo v hlavě ? Budou mě vůbec operovat ? Není ten nádor rakovinotvorný ? Mám ještě šanci vůbec žít ? Nesnáším spekulace.

Tahle psychóza ze mne spadla při návratu do nemocnice ve chvíli, kdy jsem si sedl při obědě a naproti mě seděl cca 40-tiletý pán s operovanou a sešitou hlavou od brady skrz nos až nad čelo. Jen pohled na tuto práci machrů na tomto oddělení stačil k tomu, abych začal věřit v dobré vyústění mojí situace.  

  Po operaci a dvoudenním pobytu na jednotce intenzivní péče jsem si lehl opět na pokoj, kde jsem byl hospitalizován, za další dva dny jsem se postavil na nohy a učil se chodit jako dítě. 

Po 10 dnech od operace jsem byl propuštěn z nemocnice a v pracovní neschopnosti jsem strávil následujících 10 měsíců.  

I když jsem děkoval již po zdařilé operaci, musím v tuto chvíli ještě jednou a veřejně poděkovat paní MUDr. Květě Chotěnovské z Neurologie Orlickoústecké nemocnice, panu MUDr. Ivanu Látrovi a panu MUDr. Jiřímu Náhlovskému včetně jejich týmu Neurochirurgické kliniky Fakultní nemocnice v Hradci Králové za to, že jsem naživu, s minimálními pracovními omezeními, bez omezení životní soběstačnosti.

Špičkový servis všech zúčastněných lékařů a zdravotníků mne přiměl k tomu, abych si opět začal vážit zdravotnictví jako takového.  

Tímto také děkuji své rodině, svým přátelům a známým, kolegům a všem, kteří mne podporovali v novém startu do života, dá se říct od nuly. Dnes soukromě podnikám, jelikož se nemám šanci uplatnit se svým zdravotním omezením na pracovních pozicích, pro které jsem studoval a celý produktivní život vykonával. To mi vzalo hodně moc z mého předchozího života, na druhé straně však podpora z mého okolí je tak silná, že mám ze života radost a mám vůli jít dál.  

                                                                               Mockrát děkuji     Petr Johan