Perfect Day

Zdálo se, že 17. červenec 2015 bude pro mě jedním z nejkrásnějších dnů v roce…  Nechtělo se mi ani věřit, že člověk může zažít takový Perfect  Day.  

    Naposledy mně bylo takhle dobře asi před deseti lety, když jsem putovala starým ovocným sadem u zříceniny hradu Kamýk. Ale to je dávno.

    Dnes je také pohádkový den. Už ráno slunce a teplo. Miluju teplo hned po ránu, připadám si jako v Provence. Moje levandule a růže, co lemují chodník k domu, rozkvetly. Je to nádherná kombinace – červené růže v levandulích. Každý rok na tu podívanou netrpělivě čekám. Umyla jsem si vlasy, vzala oblíbené tričko, psa a šli jsme courat. Cestou k lesu jsem si popovídala se sousedkou o indických běžcích, kteří jí vyluxovali zahrádku od slimáků, takže měla děsnou radost a byla dobře naladěná, stejně jako já. S dalším sousedem jsme probrali, kolik máme vody ve studni a že bude dobrá úroda broskví. Voda zatím je. Žádný mráček na obloze. Vlasy mně dofoukal  větřík, když jsem sbírala lesní maliny. Sladké a voňavé jako sedmnáctý červenec.  Život je někdy opravdu nádherný. A odpoledne přijede kamarádka Maruška, chceme na výlet do Krásné Lípy. Těším se. Převrátila jsem brouka, co se válel na zádech jako ožralý a nedokázal se postavit na nohy. Zkontrolovala jsem,  jak je zralá pšenice a kukuřičné klasy. Na mém zeleném tričku s květem ibišku přistávali motýli. Skřivánek se třepetal nad jetelem jako kolibřík a pes šel vzorně u nohy. Vůbec neskákal po vodítku a neslintal mi na ruku. Vypadalo to, že jsem ho převzala od profesionálních cvičitelů. Sedím na polní cestě, v heřmánku a říkám si: Pane bože, kéž by bylo víc takových dnů!  Mám samé krásné, dobré myšlenky a nápady, nevloudilo se mi do mozku nic temného či smutného… Jen chvilku mě napadne, že když je člověku takhle dobře, už se na něj něco chystá. Ještě stoupám nebo už je to pád…?, jak se zpívá v té slavné písničce.  Ale hned jsem si za červa pochybnosti vynadala a vyhnala ho.

    Když jsem přišla domů, šla jsem první do pokoje s balkónem, abych vypustila kočky. Většina se už vyhřívala venku na sluníčku. Je tu jen slepá kočička z Korfu a její kamarádka, kterou jsem zachránila vloni na podzim, když stála promrzlá před brankou. Jsou to teď věrné kámošky, spávají spolu, houpají se v houpačce, žerou z jedné misky. Podzimní kočička má nádherné oči, je milá, vůbec se nedivím, že ji můj slepouš miluje. Trošku je povalečka, nijak zvlášť se ven nehrne, asi si to tam předtím užila.   „Tak Kámo (tak se jmenuje ta kočička s očima jako hvězdičky) jdeme ven,“ povídám.

   Byla  mrtvá ve větračce balkónových dveří.  Dnes byl tak krásný den, že i ona už už chtěla pryč. 

   Nikdy ten obraz nevyženu z hlavy …

   Tak to byl 17. červenec  2015. Můj  Perfect  Day.