Autopůjčovny a jejich záludnosti

Půjčit si auto (v zahraničí) je vždycky tak trochu sázka do loterie. ´Kupujete´ zajíce v pytli. Nenechte se ukolébat cestovním nadšením, udělejte ze sebe hnidopicha a autíčko pořádně prohlédněte.

Všechny neduhy nenajdete, ale aspoň budete mít čisté svědomí, že jste udělali maximum. Pak už vám nezbyde nic jiného než doufat, že se po cestě nic vážného nepřihodí.

Z deníku mých autopůjčovnových debaklů.

Poprvé jsme si auto půjčily v Austrálii. Z hlediska pojištění jsme zvolily zlatou střední cestu a měly spoluúčast několik set dolarů. V Melbourne jsme oběhly naší krásnou metalízovou Corollu, s pracovníkem půjčovny na obrázku zakroužkovali všechny oděrky na laku, zkontrolovali okna, zrcátka,...akorát na kola jsme nějak zapomněly a ani pracovníka půjčovny kola moc nezajímala.

A tak jsme vyjely. Za celou dobu jsem to s autem nikam nenapálila, nárazník neodřela ani o travičku se neotřela. Jaké pak bylo překvapení, když nám v Adelaide chtěli ´přišít´ škrábananeček na blatníku, neznatelnou odřeninku na puklici a krapet ostrouhlý ráfek!?? Suma sumárum 80 dolarů!! Jenže v Melbourne jsme kola nekontrolovali. A tak jsme naletěly. Vyřídilku mám pěknou a jen tak se do něčeho natlačit nenechám, a tak jsem se nenechala odbýt ani teď. Nakonec (asi po půl hodině vzrušené konverzace) jsem nic neplatila, bylo mi řečeno, že mám na celou záležitost zapomenout a mám to od nich brát jako dárek. Od té doby vždy investuju do plného pojištění. Za těch ´pár šupů´, které zaplatíte navíc, to opravdu stojí. Máte klid a i když auto úplně odepíšete, nezaplatíte nic.

V Dublinu jsme dostali ´upgrade´ a místo malého dvojdveřáčku, který jsme měli objednaný, jsme odjeli s velmi decentním pětidveřovým Nissánkem. Pěkně jsem to spočítala a autíčko průběžně dokrmovala tak, abychom v pohodě dojeli do Corku a ještě se druhý den dovezli na letiště, kde jsme auto s prázdnou nádrží měli odevzdat. Hladové oko (červená kontrolka na přístrojové desce) začalo svítit, když jsme se blížili k místu, kde jsme byli ubytovaní. Za poslední obrovskou, velmi rušnou křižovatkou, auto začalo škytat, kuckat a plynulá jízda se rázem změnila na ´jízdu přískokem vpřed´. Za uši rvoucího vrčení, kdy už náš čtyřkolový svěřenec byl vytočen na nejvyšší míru, proč ho tak mučím, jsem ho (silou vůle) dostrkala k obrubníku naší ulice, cca 100 metrů od hotelu. Kontrolka začala svítit až s křízkem po funuse, když už jsme to doslova tlačili na výfukové plyny. Ubytovali jsme se a fištěli k nejbližší benzínce pro kanystr a pár litrů benzínu, abychom mohli přeparkovat. Až potom mi kamarád sdělil, že jsme stáli na soukromém parkovacím místě a mohli tak skončit, v tom lepším případě, s pokutou, horším, s botičkou a v tom nejhorším, že by nás rovnou odtáhli.

Ve Španělsku jsme auto obíhat nemusely. Měly jsme plné pojištění, takže jsem jen zkontrolovala světla a na zrcátka bohužel ani nevzdechla. Už jsem chtěla být pryč. V kanceláři byli trochu zmatení a kluk, který nám auto předával nám jen mlčky podal klíčky, na požádání nám dal mapu, ale jinak se ho nemělo cenu na nic ptát, neb neuměl ani slovo anglicky. Chápu, že každý anglicky umět nemusí, ale v mezinárodní autopůjčovně v Madridu, kde drtivá většina klientů jsou cizinci, bych nějakou konverzační angličtinu považovala za běžný standard.

Normálně v autě pohodlně ´ležím´ a rozhodně nevypadám jako čerstvá absolventka autoškoly na svém prvním výjezdu, křečovitě svírající volant s nosem přilepeným na skle. Jenže tentokrát jsem byla na volant připlácnutá i já, abych v tom zpropadeném bočním zrcátku, které se nedalo seřídit, aspoň něco viděla. Bylo to ovšem jen pro ten pocit, neb jsem záhy zjistila, že takovou blbost jako jsou zrcátka tady stejně nikdo nepoužívá a prostě jede. A tak možná i proto jeho nefunkčnost nepovažovali v půjčovně za problém.

Auto ale nemělo ani vodu v odstřikovačích. Což je za normálních okolností poměrně lehce řešitelný problém, pokud ovšem překonáte jak bariéru jazykovou, tak japonskou, kdy ani čtyři lidé nezvládli překonat pojistku k otevření kapoty naší malé Toyotky. Trochu ironie když už jsem u benzínky se svojí mizivou španělštinou a Oskara hodnou pantomimou dopídila, kde najdu vodu. Nakonec jsem sklo ´odmušila´ hadicí a opětovným zapínáním stěračů.

Bez problémů to snad bylo jen v Norsku, a to jsme tam půjčovaly auto hned dvakrát. Zbrusu nová auta bez jediného škrábnutí, s pár stovkami kilometrů na tachometru a ´smrdící´ novotou. Jo jo, Skandinávie. Všechno čisté, upravené, příroda nedotčená a služby dokonalé. Všechno šlape jak švýcarské hodinky.

Budete-li někdy mít v podmínkách, že máte vrátit auto s plnou nádrží, doporučuji tak učinit. Naše poslední španělská zkušenost měla ještě nemilou dohru. Kromě nepřítomnosti vody v odstřikovačích a vzpurnosti mého zpětného zrcátka, se mi dodatečně na výpisu z účtu objevilo podivných téměř 40 eur. Autopůjčovna si tuto částku naúčtovala za dotočení velmi ´diskutabilních´ 12 litrů, které údajně v nádrži chyběly. Je pravda, že jsme nevracely auto s nádrží na doraz, ale 12 litrů bylo přece jenom trochu moc. Cena za litr byla srovnatelná s cenou v benzínce, ale za samotné dotočení si naúčtovali neuvěřitelných víc jak 18 eur!! Na místě si člověk lecos vyhádá, ale zpětně z nich něco vyrazit není jednoduché.

Chybami se člověk učí a naštěstí žádná závada nám nezpůsobila větší problémy. Kdo ví, co by se stalo, kdyby naše auto škytlo a heklo někde uprostřed Austrálie, uprostřed ničeho, kde široko daleko desítky/stovky kilometrů kolem nic není.

A tak poučena z předchozích nezdarů, příště než vyjedeme, si naše vozítko pořádně proklepnu.