Persepolis - konečně skvělý zážitek

Čekala jsem, že to bude pecka! Tím pádem jsem zase naopak čekala, že mě to možná zklame! Nezklamalo! Ba naopak, už dlouho jsem se v kině tak dlouho nepobavila, už dlouho jsem v kině nehltala každý centimetr filmu, už dlouho jsem neviděla příběh, který by mě oslovil, zasáhl do černého. Mno, prostě, už dlouho…

Už při prvních titulcích jsem byla přimagnetizovaná k plátnu a tušila jsem, že se ani nenapiju, protože jsem si někde na zem odložila vodu a nemohla jsem ji hledat, aby mi nic neuniklo. Umělecký dojem na jedničku s hvězdičkou.

A pak začal příběh, krutá realita, která byla někdy ponechaná v surovém stavu, někdy obalená do dětského pohledu, někdy zesměšněná, atd. Tolik rovin, jak vyjádřit realitu, úžasné. Ale tou realitou nebyla míněná jen krutost stavu, bylo to i o lásce, čestnosti, touze po svobodě, po míru… Ne, mě tyto termíny nezní jako klišé, jsou pro mě naopak velmi podstatné.

Pohled na dění v Iráku, minulém i současném, očima malé Marjane, očima dívky a vůbec pohledem ženským, divákovi lidsky odhalil „druhou stranu“.

Proč mě ještě Persepolis nadchl? Protože tam mimo jiné nešlo jen o jednu pointu. Tak třeba, bylo nám připomenuto, že má vše rub a líc a že se nám často nabízí jen jeden pohled na věc a podle toho často líně uvažujeme. Persepolis nutí k zamyšlení, nutí, abychom si vážili všech výdobytků, které máme. Nutí nás pochopit tu druhou stranu.  A to není málo.