Óda na kjógen

Ještě než se začnu rozplývat v extázi, úvodem vysvětlím, co kjógen vlastně je. Kjógen (v překladu „bláznivá“ nebo „umně vyšperkovaná slova“) je prastará japonská divadelní forma, která se vkládala pro oživení mezi dvě hry obřadního divadla nó. Jedná se o jednoduchou, vtipnou a kultivovanou frašku, která se zaměřuje na lidské nedostatky. Měla pobavit, ale ne urazit samuraje.

Všechno začalo kdysi dávno, v době po sametu, kdy se vše otevíralo, nové věci přicházely a já jsem se touto novou vlnou nechala ráda zmítat, až jsem se jednoho večera ocitla na kjógenu.

Vůbec jsem netušila, o co jde a to bylo na tom to krásné. Člověk se mohl těšit, nechat se překvapovat, což se dnes už málokdy stane.

První fraška. Už si nepamatuju, o čem byla. V paměti mi uvízly jen kostýmy, zvláštní (dnes už vím, že specifické) pohybování herců po jevišti, texty s japonským duchem i když české, a co mě udivovalo nejvíc, když herci vedli dialog, tak k sobě třeba vůbec nebyli otočení.

Tolik nových pocitů, nekonvenčnosti, ach.

Dodnes mi pod kůží zůstává ten pocit, souznění s diváky a s prostorem.

Jakožto diváci jsme vůbec nevěděli, jestli se u japonského představení vůbec můžeme smát... ale ty frašky byly tak vtipné! Co teď? Kradmé pozorování okolních diváků, jak se tváří? Baví se stejně jako já?

Myslí to ti herci vážně? Není to jen parodie na japonské divadlo? Nedělají si z těch Japonců obyčejnou prču?

Pak to v jeden okamžik propuklo. Diváci už nemohli vydržet a tak, společně, jako jedna vlna vybuchli jsme v bujarý smích, který nekončil. V tu chvíli se zdálo, že se budeme už jen smát a smát. Uvolnění této energie a pocit, že se můžeme s radostí a od srdce smát, že se nikdo nepohoršuje, nehučí, neokřikuje, byl tak opojný!

Kdo nezažil temnější doby před sametem, nepochopí.

Od té doby, jak jistě chápete, jsem skalní fanynkou a kdykoliv jsem mohla, kjógen jsem navštěvovala. Také jsem se o kjógenu dozvídala čím dál víc.

Bohužel se jedná jen o mužskou záležitost, tradice kjógenu se udržuje v rámci rodiny a dědí se z otce na syna (jako žánr byl zařazen na seznam světového kulturního dědictví UNESCO). Děti začínají s nacvičováním v útlém věku, někdy kolem 4 let.

Takže mi bylo jasné, že budu navždy uvězněna v roli diváka a nikdy se ke kjógenu hlouběji nedostanu.

Ale jak se říká: nikdy neříkej nikdy!

Jednoho dne jsem se vypravila s kamarádkou opět do divadla a před představením jsme jen tak mudrovali, aby plynul čas. Mezi řečí jsem žertem prohodila, že můj čtyřletý syn má nejvyšší čas s kjógenem začít, tak jak tomu je v Japonsku. Smáli jsme se tomu a já netušila, že mozaika přání skládá poslední dílek.

Před představením si vždy jeden z herců bere úvodní slovo a objasňuje divákům nováčkům o čem to celé je. Musím podotknout, že tyto úvody jsou velmi výživné a zábavné.

Ale zpět k životnímu kouzlu…

Během proslovu herec zmínil, že dělají nábor malých dětí, pro chystané představení Houby.

Jupííí!!!

Tak přece jen mi bylo přání splněno a já můžu nakouknout i pod pokličku, být blíž této úžasné divadelní formě, být u zdroje. Eufórie největší!

Jen jsem doufala, že to bude mého čtyřletého miláčka bavit. Naštěstí ano.

Atmosféra při zkouškách i v zákulisí je úžasná a to vše se pak projeví i na jevišti.

Proč to všechno píšu?

Protože přání se plní, tak si dávejte bacha, co si přejete ;-)

www.kjogen.cz