Nad sklenkou portského

Kolem zahrádky kavárničky lenivě korzovaly davy, já sledovala odlesky odpoledního slunce v portském a netušila, že si předpovídám budoucnost.

Zeptala se mě: "A to vážně chceš žít už celý život jen sama? Tomu nevěřím!"

Líbila se mi atmosféra odpolední siesty někde v srdci Lisabonu. Vychutnávala jsem si po malých doušcích skvělé portské. Užívala jsem si to slastiplné lebedění, kdy se mi naplňovaly všechny smysly.

"Ano, jsem o tom přesvědčená, ať už mi věříš či ne." A opravdu, byla jsem o tom přesvědčená. Už se mi nechtělo dělat neustálé kompromisy, vymýšlet strategie, bojovat... a vlastně za co? Napřed dát někomu volnost, protože tak by to asi mělo být a pak se hryzat za to, že bylo dáno volnosti příliš. Nebo někoho nekompatibilního snažit se vměstnat do šuplíčku kompatibility. Smích na duši je daleko lepší něž věčně omýlaný splýn. Proto jsem se tak rozhodla.

"Mno, byla bych ochotná změnit svůj názor. ALE." Zahleděla jsem se do sklenky a zadívala jsem se skrze temě rudý mok, na pulzující barevné skvrny, ale dívala jsem se jakoby někam dál, za horizont. "ALE to by musel být mladý, hezký, hodný, mít mě rád, ... a musí umět péct buchty!" Výčet byl docela obsáhlý a možná v tu chvíli vypadal nereálně.

Druhý den ráno jsem odlétala zpět domů. Na mé ALE jsem už nemyslela, i když jsem s ním byla naprosto ztotožněná a snad poprvé v životě jsem cítila, co přesně chci. Mé ALE se stalo mou součástí.

Okouzlená Portugalskem jsem potřebovala sdílet dojmy, nebránila jsem se tedy setkání s někým neperspektivním. Nad sklenkou kyselého bílého jsem se jakoby zase dostávala do obvyklé vztahové spirály. Bylo však ve mě pevně usazené moje ALE. Odmítla jsem neperspektivní nabídku, dotyčný se potupně odklátil pryč a mě zazvonil telefon. "Přijď za námi na jedno, sedíme u Leona." Hospůdka byla jen kousek, tak jsem nelenila a těšila si, jak si kyselou chuť spravím řízným mokem.

Vyprahle jsem na první zátah vypila půlku sklenice. Byla jsem spokojená s vyvíjejícím se večerem. Pak mě kamarádi upozornili, že na mě někdo támhle vzadu pořád kouká. A jelikož se brzy museli odebrat domů za rodinami, odvedli mě a posadili vedle dotyčného. Samozřejmě se napřed slušně zeptali :-)

Teď by v americkém filmu nastal západ slunce se siluetou zamilovaného páru. Jelikož byl večer, nic takového se naštěstí nestalo. Jinak se mi opravdu podařilo získat to, po čem jsem opravdu, čistě a jistojistě toužila. Hmmmm, a jaké skvělé palačinky umí dělat!