Yankees Go Home!

Mnozí lidé si myslí, že jsem excesivně proamerický. To je zvláštní, protože já si myslím, že ze 17 amerických presidentů ve 20 .století měl jen jeden vyloženě dobrou zahraniční politiku (Ronald Reagan) a jen jeden obstojnou (Teddy Roosevelt). Všichni ostatní měli podle mě zahraniční politiku více mylnou než správnou.

Jinými slovy, jsem spíše kritikem než stoupencem americké zahraniční politiky. Jenže dívám se na ni jako na jednookého mezi slepci: není tak dobrá, jak by měla být, ale není tak špatná, jak by mohla být. A především není ani tak špatná, jak je špatná zahraniční politika mnohých ostatních zemí.

Teologie rozlišuje mezi hříchy skutkem (např. vražda nebo obžerství) a hříchy opomenutím skutků (např. neposkytnutí pomoci trpícím, nebo lenost). Zajisté, americká zahraniční politika ve 20. století učinila a činí i dnes některé chybné skutky, ale mnohem více chyb se dopustila tím, že v mnoha situacích nejednala a nejedná. Jinými slovy, její chyby opomenutím skutků jsou větší, než její chyby skutkem. A její chyby skutkem jsou menší, než chyby zahraničních politik ostatních zemí.

Konkrétně? Konkrétně: představme si, že by žádná Amerika nebyla, anebo by byla isolacionistická. Co by bylo důsledkem? Ztráta svobody v mnoha částech světa. Jinými slovy, kdyby Amerika neexistovala, anebo kdyby měla isolacionistickou zahraniční politiku, následně by mnohé dnes svobodné společnosti ztratily svou svobodu. Miliony dnes svobodných lidských bytostí by přišly o svobodu a mnozí z nich taky o život. V krátkodobé perspektivě by jako svobodné společnosti zanikly Tchaj-wan, Izrael, pobaltské země Estonsko, Lotyšsko, Litva, dále Ukrajina a Gruzie. V střednědobé perspektivě by kuratelu komunistické Číny přijaly ostatní země východní a jihovýchodní Asie, přičemž Japonsko by mělo na výběr mezi uznáním čínské hegemonie a vlastním jaderným vyzbrojením, jež by mělo Čínu odstrašovat za cenu rizika čínsko-japonské jaderné války. Po zničení Izraele by došlo k jadernému konfliktu mezi šíitským, perským Iránem a sunnitským arabským světem. V Evropě – po začlenění Pobaltí a Ukrajiny do Velkoruské říše -, by došlo v lepším případě k finlandizaci střední Evropy, tj. k vnitřní autonomii a omezené suverenitě, nad jejíž zahraniční politikou by mělo Rusko právo veta; anebo v tom případě horším k naprosté podřízenosti vůči Rusku, jaká tady byla před 20 lety. A v dlouhodobé perspektivě by se multipolární svět s 5-6 mocnostmi stal hodně krvavým a na válečné konflikty bohatým místem pro život - či, lépe řečeno, pro časté a hojné umírání. Svět bez USA by byl jednou makro-Bosnou či makro-Libanonem, v němž všichni hlavní aktéři by měli jaderné zbraně.

To by byl svět bez USA; a to je důvod, proč jsem „proamerický.“ Ne že by americká zahraniční politika byla tak dobrá a já jejím obdivovatelem – to spíše naopak –, ale bez ní, či s její absencí, by se zeměkoule proměnila ve svět morbidních obrazů Hieronyma Bosche nebo Quentina Tarantina.  

Co ony „hříchy opomenutím“ americké zahraniční politiky? Jeden příklad:

Američané bojovali ve Vietnamu a činili tak, co neučinili Francouzi a Britové v Mnichovu: pomáhali malé zemi (Jižnímu Vietnamu) proti agresi a guerille podporované sousedním totalitním režimem. Po americkém bombardování komunistického severního Vietnamu v prosinci 1972 severní Vietnam konečně souhlasil s mírem, slíbil ukončit svou agresi vůči Jižnímu Vietnamu a smířil se s existencí nekomunistického režimu na jeho území. V roce 1973 vietnamská válka skončila a americké jednotky se z Vietnamu stáhly. V roce 1974 americký Kongres, ovládaný Demokratickou stranu, zastavil veškerou vojenskou pomoc Jižnímu Vietnamu. Na jaře 1975 se severní Vietnam dopustil nové, masivní agrese vůči nekomunistickému Jižnímu Vietnamu a bez problémů jej dobyl, neboť Kongres zakázal prezidentovi poskytnout svému spojenci pomoc. Komunisté v tu samou dobu v Američany opuštěné Indočíně dobyli taky Laos a Kambodžu. Následek? Statisíce svobodymilovných lidí v Indočíně skončily s kulkou v lebce, miliony v tzv. převýchovných táborech a kambodžští komunisté rozpoutali genocidu jedné čtvrtiny až jedné třetiny všech obyvatel Kambodže (1,5 - 2 milionů lidí). Velvyslanec Jižního Vietnamu ve Washingtonu tehdy řekl: „Bezpečnější je být spojencem komunistů a zdá se, že fatální je být spojencem Spojených států.“ Tehdejší diktátor Sýrie Hafiz Asad americkému ministrovi zahraničí Henrymu Kissingerovi sdělil: „Zradili jste /Jižní/ Vietnam, jednoho dne prodáte Tchaj-wan a my budeme zde, až vás unaví Izrael.“ Leonid Brežněv prohlásil, že „korelace sil se posunula ve prospěch socialismu“ a zahájil geopolitickou ofenzívu ve světě: v průběhu čtyř let 1975-79 se komunisté zmocnili 10 zemí: kromě Jižního Vietnamu, Laosu a Kambodže taky Afganistanu, Jižního Jemenu, Etiopie, Mozambiku, Angoly, Grenady a Nikaragui. Celé západní Evropě hrozila finlandizace.

Princ Sirik Matak z kambodžské královské rodiny byl státník, premiér Kambodže a antikomunista, který věřil ve svobodu. 12. dubna 1975, když už bylo zřejmé, že Rudí Khmérové dobijí Kambodžu, Američané nabídli princi Siriku Matakovi, že jeho a jeho rodinu evakuují do USA. Sirik Matak velvyslanci USA v Kambodži, Johnu Guntheru Deanovi, odepsal:

„Vaše Excelence, drahý příteli, velice upřímně Vám děkuji za Váš dopis a Vaši nabídku odvézt mě na svobodu. Nemohu však odejít tak zbabělým způsobem. Co se týká Vás, a zvláště Vaši velké země, nikdy jsem ani na chvíli nevěřil, že se rozhodnete opustit lid, který si zvolil svobodu. Odepřeli jste nám vaši ochranu a my s tím nemůžeme nic dělat. Vy odcházíte a mým přáním je, abyste Vy a Vaše země nalezli štěstí pod sluncem. Avšak, zaznamenejte si to dobře, když já zemřu tady na místě a ve své zemi, již miluji, je to špatné, leč všichni, kdo se narodíme, musíme jednoho dne zemřít. Dopustil jsem se toho omylu, že jsem věřil ve vás, Američany. Přijměte prosím, Excelence, můj drahý příteli, můj srdečný a přátelský pozdrav. Princ Sirik Matak“

21. dubna 1975 byl princ Sirik Matak Rudými Khméry popraven.

„Yankees Go Home!“ – Všichni, kdo na celém světě řvou „Yankees Go Home!“ – by si měli uvědomit, že ano, možná, někdy Yankees půjdou domů. Ale až Yankees půjdou domů, pak tisíce svobodymilovných skončí s kulkou v lebce a miliony ztratí svobodu. To je cena za „Yankees Go Home!“ A to by si měli uvědomit všichni, kdo to řvou.