Suverénní země střední velikosti (ČR) uzavře s jinou suverénní zemí (USA) smlouvu o společné obraně. Třetí zemi (RF) se to nelíbí a proto hrozí jadernými raketovými údery vůči oné suverénní zemi střední velikosti. Nikoli proto, že by ta smlouva o společné obraně jakkoli ohrožovala tuto třetí zemi, nýbrž proto, že tato třetí země si nárokuje právo veta nad zahraniční politikou oné suverénní země střední velikosti - a vlastně celého regionu, v němž se nachází.
Obrazně řečeno, Paroubek se plazil do Kremlu po kolenou, olízal rudému plukovníkovi Putinovi zablácené holínky, a naznačil, že pokud bude opět premiérem ČR, Rusko právo veta nad českou zahraniční politikou de facto získá.
Pokud se tak stane, bude to návrat do doby z let 1989-1991, kdy se diskutovalo a rozhodovalo o geopolitickém postavení naši země; o tom, zda budeme součástí Západu, anebo šedou, kalnou, neprůhlednou zónou mezi Západem a Ruskem, plně přístupnou a otevřenou rejdům Rusů. Zda budeme svobodnou, suverénní a nezávislou zemí, anebo zda budeme pod kuratelou Kremlu, jenž bude mít vůči naší zahraniční politice právo veta.
„Finladizace“ – tak se tomu říkalo. Podle Finska, jež bylo od konce druhé světové války do pádu Sovětského svazu sice formálně nezávislou zemí, s vnitřní politickou autonomií; ale pokud jde o politiku zahraniční, plně pod kuratelou Moskvy, s jejím efektivním právem veta.
O tom, zda se tak stane, rozhodnou primárně říjnové volby. Což o to, mnohým socialistickým voličům by to nevadilo.
Ne již tak socialistickým elitám. Mnozí socialisté se nechtějí nechat finlandizovat. Nechtějí kráčet v šlápějích Jana Masaryka, který jel do Moskvy jako ministr svobodné, suverénní země a vrátil se domů jako Stalinův pohunek. Ostatně, ani nechtějí skončit jako Jan Masaryk...
Bylo to za socialistické vlády, co ČR vstoupila do NATO. Socialisté jsou socialisté, ale mnozí z nich chtějí být západními socialisty. Za své vzory nechtějí mít zrádce jako Günter Guillaume nebo agenty vlivu jako Gerhard Schröder, nýbrž velké západní sociální demokraty – a velké státníky – jako byl kancléř Helmut Schmidt.
Což ale znamená, že tito lidé v sociální demokracii se musejí Paroubka zbavit. Není to tak nemožné, jak by se mohlo zdát: Paroubek vrší chybu na chybu, ztrácí svou racionalitu a svůj pověstný klid. Z klobouka vytahuje jako bílého zajíce Brožovou a chce jí dosadit do Sněmovny stejným způsobem, jako Caligula dosadil do Senátu svého koně; sociální demokracie se bouří...
Paroubkův vzteklý čokl Rath opakovaně přestřeluje – a sociální demokracie se bouří....
Nevyšla kobylka Brožová, tak Paroubek forsíruje do Sněmovny kobylku Zubovovou. Sociální demokracie? Se bouří...
A tak dále, a tak dále.
A Paroubek? Na všechno tohle - včetně provalení svého čajového dýchánku u samovaru s rudým plukovníkem Putinem - reaguje vztekle jako malej vzteklej pejsek. Jako docela malinkej zuřivej pejsánek.
To není cesta k volebnímu vítězství. A socialisté to začínají tušit.
