Tak odcházejí konzervativci z tohoto světa – buď se
zbraní v ruce, anebo se skleničkou šampaňského… Inu, není nad dobrý styl… Oriana Fallaci, RIP.
Pan David Černý napsal na svém blogu (http://davidpavelcerny.blog.idnes.cz/) sérii vynikajících článků o Orianě Fallaci. Pokud by to čtenáře zajímalo, připojuji nekrolog, jenž jsem napsal na konci léta 2006:
Oriana Fallaci, RIP
Každý Zoon Politikon dříve či později zažije to, čemu říkám „moment Vichy“.
Jste katolický monarchista ve Francii v 30. letech 20. století. Pohrdáte levicí a parlamentem, jenž jest jen žvanírnou; nesete nelibě útisk Církve a zákaz jejího školství. Domníváte se, že monarchie lépe odpovídá tradicím, historii a hrdosti Francie, než zkorumpovaná republika.
Pak přijde léto 1940. Ke svému úžasu zjišťujete, že mnozí vaši dosavadní konzervativní přátelé, místo aby bojovali proti tomu neo-pohanskému barbarství, jsou kolem maršála Pétaina ve Vichy a s nacismem kolaborují. Vy víte, že Francie, která se mu poddá, ztratí svého ducha, svou hrdost a svou čest, a jako taková bude mrtvá. A mnozí socialisté, jako např. prefekt Jean Moulin, pro které jste doposud měl jen pohrdání, to – na rozdíl od mnohých vašich dosavadních přátel – vidí. Jsou v odboji, jsou jeho hrdiny, jsou vašimi spolubojovníky. Stále nesouhlasíte s jejich názory, ale vážíte si je už jako osoby.
Nebo z druhé strany: jste francouzský socialista. Věříte v ideály „svoboda, rovnost, bratrství“; pravici považujete za reakcionáře, Církev za tmáře. Přijde léto 1940. A někteří vaši dosavadní soudruzi – jako např. bývalý premiér Pierre Laval - ve Vichy kolaborují s nacisty. Své socialistické židovské soudruhy – své bývalé přátele – vydávají Gestapu. Najednou vidíte, že někteří aristokratičtí katoličtí monarchisté se zvednutou hlavou sestupují do mučíren Gestapa. Nikoli jako katani; jako ti tam mučení. Obdivujete jejich odvahu, lidí, kteří se bojí Boha, ale již nikoho jiného, žádného člověka, natož toho rakouského frajtra se štětkou pod nosem. Nesouhlasíte s nimi nadále politicky, ale vážíte si je za to, že jsou v odboji, a za jejich odvahu. Je to nejen de Gaulle v Londýně, ale i mnozí další v Résistence (byli to např. aristokratičtí monarchisté, jež v Alžíru odzbrojili vichistické jednotky a předali město Američanům).
V Orianě Fallaci jsme mnozí lidé z pravice zažili svůj „moment Vichy“. Po 11. září 2001 bych byl v zákopech či na barikádě raději s ní, bývalou levicovou (lépe řečeno, liberální) novinářkou 60., 70. a 80. let, než s novodobými „Vichy konzervativci“ či „Vichy libertariány“.
Svým naturelem byla z rodu velkých žen-bojovnic. Novodobá Boaedicea nebo Zenobia. Narodila se v létě 1929 v rodině odpůrce Mussoliniho ve Florencii. Jako čtrnáctiletá se stala členkou demokratické, protifašistické partizánské skupiny. Proslula však až po válce jako novinářka a válečná zpravodajka (Vietnam, atd.). A především, jako autorka strhujících interview s různými světovými státníky. Šáh Réza Páhláví, Indíra Gándhíová, Golda Meirová, Jásir Arafat, Henry Kissinger, ajatolláh Chomejní, plukovník Kaddáfí, šéf CIA William Colby, Teng Siao-pching, atd. Chladný, cynický Realpolitiker Henry Kissinger se jí svěřil se svou romantickou představou – respektive vymámila ji z něho – že si někdy připadá jako kovboj cválající na koni před karavanou vozů. Představte si, malý, tlustý Kissinger jako kovboj! Jak si ho pak všichni karikaturisté dobírali! On to později označil za své nejkatastrofálnější interview, jež kdy poskytl. Na interview s ajatolláhem Chomejním přišla zahalena v čádoru, neboť musela. Povedlo se jí z něho dostat, že čádor je jen pro hodné, cudné moslimské ženy. Na což reagovala tím, že si jej sundala. Naštvaný Chomejní utekl. Když interview mělo být poté obnoveno, Chomejního syn jí řekl, aby za žádných okolností před jeho otcem opět nezmiňovala slovo čádor. Co ona? Pustila nahlas pásku magnetofonu se závěrem své předchozí konverzace s Chomejním – o čádoru! Starý Chomejní se zarazil – a pak rozesmál! Je to jediný známý případ Chomejního, jak se v rozhovoru pro novináře smál. Bravo, Oriana!
Nesnášela tyrany. Nesnášela Chomejního, nesnášela Arafata, nesnášela Kaddáfího. A nesnášela ani pravicové diktátory. V 70. letech byl jejím milencem mladý řecký socialista Alexandros Panagoulis, který se v roce 1968 pokusil o atentát na řeckého pravicového diktátora, plukovníka Papadopoulose – neúspěšně. Byl zavřen do vězení, později amnestován a pak přesídlil do Florencie, kde se stal milencem Oriany. Po obnovení demokracie v Řecku v roce 1974 se stal poslancem a o dva roky později byl za doposud nevyjasněných okolností zabit při dopravní nehodě.
Oriana Fallaci v interview vytýkala řediteli CIA Williamu Colbymu, že CIA podporuje různé pravicové diktátory, od Papadopoulose po Pinocheta. Považovala za nesprávné, že tyto režimy nechaly zastřelit pár desítek či stovek komunistů - čímž se jim stalo jen to, co by oni sami udělali tisícinásobně většímu počtu lidí, kdyby se dostali k moci.
V roce 1975, po třech měsících těhotenství, samovolně potratila a pod vlivem této události napsala hodně překládaný esej Dopis nikdy nenarozenému dítěti, jenž je fiktivní úvahou matky o tom, zda má své dítě donosit, anebo potratit. Byl v té době skandální, neboť potrat zvažoval jako legitimní možnost. (To bylo tehdy příznačné názorové dělení lidí na Západě: na ty, kdo považovali zastřelení pár komunistů za skandál, ale potrat za banalitu; a na ty, kdo považujeme umělé potraty za masakr neviňátek, ale zastřelení pár komunistů v době studené války za banalitu). Její názor na potraty byl tehdy spíše liberální, ke konci života se však vyslovovala proti potratům – s jednou výjimkou: případu, kdyby ženu znásilnil bin Ládin nebo Zarkáví.
To nás přivádí k její největší kontroverzi a k hlavnímu dílu – a zápasu – posledních let jejího života; k její reakci na teroristické útoky radikálních muslimů proti západní civilizaci 11. 9. 2001 a poté. Reagovala na ně rozsáhlým esejem v Corriere della Serra „Vztek a pýcha“, jenž v roce 2002 upravila do stejnojmenné knižní podoby. Kritizuje v ní islám jako zaostalý a barbarský, neschopen svobody či demokracie. Kritizuje masivní imigraci moslimů – jež nazývá nájezdníky - do Evropy, jež se v důsledku toho stává Eurábií. A kritizuje zbabělé evropské politiky, jež tomu přihlížejí a nemají dost odvahy trvat na západních hodnotách svobody. Muslimům vzkazuje: „Válku jste chtěli, válku chcete? Dobrá. Co se mě týče, válka je a válka bude. Do posledního dechu.“ A evropským politikům dává na srozuměnou: „V momentu, kdy se vzdáte svých principů a svých hodnot… v momentu, kdy se vysmíváte těm principům a těm hodnotám, jste mrtvi, vaše kultura je mrtva, vaše civilizace je mrtva. Tečka.“
Jak na to reagoval evropský levicový politický establishment? Jak asi, dal ji k soudu a hrozil ji vězením.
Ó, pánové, jak odvážné a statečné od vás! A jak galantní! Postavit před soud a chtít zavřít do kriminálu starou ženu s rakovinou! Myslíte, že Oriana, jež se jako mladá dívka nezalekla černokošiláčů, se teď na stará kolena strachy rozetřese před musulmany a saracény? A před vámi, evropskými politickými (j)elitami, na které kdyby zaútočil hraboš polní, pak kapitulujete bez boje? Nebuďte směšní!
Své poslední roky žila v New Yorku a bojovala s rakovinou; v posledku neúspěšně. Když už ani nemohla polykat pevnou stravu, co dělala Oriana? Pila šampaňské. Tak odcházejí konzervativci z tohoto světa – buď se zbraní v ruce, anebo se skleničkou šampaňského… Inu, není nad dobrý styl…
Považovala se za „ateistku, díky Bohu“, v posledních letech života za „křesťanskou ateistku“. Obdivovala papeže Benedikta XVI. a jeho esej z roku 2004 o tom, proč Západ nenávidí sebe sama. V srpnu 2005 byla papežem přijata k soukromé audienci v jeho letním sídlu Castel Gandolfo.
Zemřela 15. září 2006 ve Florencii. Byla evropskou a západní patriotkou - v Evropě dneška, plné zbabělců a sráčů. Oriana Fallaci, requiescat in pace.
