Občanská neposlušnost? Co tak lékařů vůči pacientům?

Již více než měsíc platíme u lékařů poplatek 30 Kč (poslanec Bohuslav Sobotka nikoli) – a světe div se, konec světa nenastal! Co na to signatáři oné petice, kteří nás kdysi vyzvali k neplacení, tj. k porušování zákonů, tj. k občanské neposlušnosti? Nejsou smutní z toho, že jejich apelu nikdo neuposlechl? (Ano, já vím, Sobotka ano, tudíž téměř nikdo.) Dobrá otázka, ale ne tak dobrá, jako tato: co kdyby vůči signatářům oné petice praktikovali svou verzi občanské neposlušnosti lékaři a lékárníci - a odmítli je ošetřit či jim prodat léky?

Problém s občanskou neposlušností je ten, že když je nadmíru úspěšná, zničí svobodnou společnost a přivodí diktaturu. Občanská neposlušnost totiž parazituje na tom, že společnost, vůči které je praktikována, je velice mírná: míra represe vůči praktikantům občanské neposlušnosti je snesitelně malá. 

Mahátmá Gándhí praktikoval občanskou neposlušnost v jedné z nejliberálnějších společností té doby, v Britském impériu. Kdyby ji praktikoval v soudobé Třetí říši Adolfa Hitlera, mlátičky z Gestapa by si ho trochu podaly a bylo by po fakírovi – a po veškeré občanské neposlušnosti. 

Reverend Martin Luther King praktikoval občanskou neposlušnost v ústavní, liberální demokracii. Kdyby ji praktikoval v soudobém Sovětském svazu, v tomu lepším případě by pak deset let dřel v gulagu na Kolymě a v tom horším by dostal kulku do zátylku v Lubjance. A bylo by po reverendovi – a celé občanské neposlušnosti. 

Občanská neposlušnost totiž funguje v politické společnosti, která je do značné míry tolerantní, liberální a dobrá. V totalitní tyranii si ona  – a její stoupenci – ani neškrtnou. V liberální demokracii je smyslem občanské neposlušnosti upozornit na určitou křivdu či netečnost většinové společnosti vůči nějaké nespravedlnosti. Stoupenci občanské neposlušnosti ovšem vědí, že za porušení zákonů přijde pro ně trest – samozřejmě mírný a snesitelný, tj. vězení bez mučení – a tento trest přijmou. (To však nečekejme od laciných pozérů, jako jsou Bohouš Sobotka a oni signatáři.) Skutečně poctiví stoupenci občanské neposlušnosti však přijetím trestu pro sebe dokážou vážnost své kauzy, svou ochotou podstoupit za ni oběť. Byť, opakuji, mírnou, maximálně pár měsíců vězení. A doufají, že jejich čin zapůsobí na svědomí tolerantních a liberálních spoluobčanů, kteří ústavní a zákonnou cestou onu křivdu či nespravedlnost (ať již údajnou či skutečnou) odstraní. 

Mahátmá Gándhí v posledku dosáhl svého – což byla nezávislost Indie (a Pákistánu) následovaná masivním vzájemný vražděním hinduistů a moslimů. Jinými slovy, důsledky Gándhího občanské neposlušnosti byly pro obyvatele indického subkontinentu horší, než ona údajná zla, proti kterým občanskou neposlušností protestoval, tj. koloniální správa britských gentlemanů. 

Martin Luther King jr. v posledku rovněž dosáhl svého, čímž bylo zrušení státem vynucované rasové segregace na americkém Jihu. Jinými slovy, důsledky jeho občanské neposlušnosti byly blahodárné – Američané uznali, že posuzovat člověka primárně na základě barvy pleti je primitivní, předsudečné a hloupé; a ovšem taky v naprostém protikladu s ideály americké Deklarace nezávislosti. Jinými slovy, státem vynucovaná segregace byla hanebná a svědectví reverenda Kinga úspěšně apelovalo na svědomí Američanů, aby toto zlo odstranili. Byť samozřejmě nakonec – po jeho smrti – hnutí za občanská práva černochů zdegenerovalo z původně ušlechtilého požadavku barvosleposti státu ve vyděračské požadavky na opětovné rasové hodnocení občanů na základě jejich barvy pleti a státní diskriminaci, leč tentokrát ve prospěch černochů a barevných menšin. 

Ať již jsou důsledky občanské neposlušnosti z hlediska spravedlnosti pozitivní či negativní, ona vždy představuje pro svobodnou společnost a ústavní režim veliké riziko. Takové riziko, jaké nepředstavuje pro tyranii – tam prostě ty občansky neposlušné tajná policie odpráskne. Pokud však je ústavní, liberální režim vůči podněcovatelům občanské neposlušnosti příliš mírný – to mluvím k vám, milí signatáři a ctihodný Sobotko -, může se stát z porušování zákona norma, která nakonec povede ke kolapsu vlády zákona a právního státu, jakož i liberální demokracie. Představme si, že každý z nás by praktikoval občanskou neposlušnost vůči zákonu či zákonům, s nimiž osobně nesouhlasí (blíží se čas daňových přiznání…). Co by nastalo pak? Co asi, rozpad společenského řádu, konec míru a bezpečnosti občanů. Chaos a vláda lůzy. A nahradilo by je co? No přece to, co vždy následuje po chaosu a vládě lůzy: totiž vláda železné ruky, diktatura. 

Jinými slovy, jsou-li stoupenci občanské neposlušnosti nad svá očekávání úspěšní, zničí onen liberální režim, na jehož mírnost vůči sobě spoléhají. Režim, který zakazuje jejich svévolnou fyzickou likvidaci. 

A to nás přivádí k otázce, zda v liberální demokracii má vůbec někdo na občanskou neposlušnost morální právo (neboť žádné zákonné či ústavní právo na ni nemá). V režimu, v němž neexistuje svoboda slova a projevu, tj. svoboda kritiky neřádů a nespravedlností, je občanská neposlušnost vůči němu evidentně morálním právem. V režimu, v němž sice svoboda slova existuje, ale občané již nemají možnosti nápravy oněch křivd a neřádů – například nekonají se demokratické volby – je občanská neposlušnost rovněž morálním právem. 

Pokud však v liberální demokracii existuje (1) svoboda slova, projevu a kritiky, ale i (2) možnost změny zákonů po demokratických volbách, pak lidé, kteří jsou přesvědčeni, že dochází ke křivdě a nespravedlnosti (byť těžko si soudný člověk může myslet, že poplatek 30 Kč je těžkou křivdou a velkou nespravedlností; to si může myslet leda tak Sobotka), mají plné zákonné i ústavní právo agitovat, přesvědčovat, argumentovat, apelovat na svědomí obyvatel, že mají pravdu a skutečně se jedná o nespravedlnost. A když nás, občany, přesvědčí ve svobodné diskusi, že skutečně se o nespravedlnost jedná, pak snadno zvítězí v příštích volbách a onu nespravedlnost zruší zákonem. 

Zdá se tedy, že v liberální demokracii, tedy v režimu se svobodou kritiky poměrů a s možností nápravy svobodnými volbami, na občanskou neposlušnost, tj. porušování zákonů, které kdyby bylo naprosto úspěšné, vedlo by ke zničení všech svobod všech občanů, nikdo morální právo nemá. 

Tak kategorický bych však nebyl. Někdy skutečně většina může být netečná k velkým nespravedlnostem a hluchá vůči veškerým apelům na rozum, cit, svědomí a spravedlnost (příkladem je, když většina ze zištných důvodů souhlasí např. s otrokářstvím, zabíjením neviňátek, či hrubým porušováním lidských práv menšin); pak je občanská neposlušnost – i v liberální demokracii – plně legitimní. 

Ale poplatek 30 Kč tímto případem není. 

Co tedy teď? Samozřejmě, bylo by možné upozornit na to, že občanská neposlušnost je dvousečná zbraň a kdo s (dvousečným) mečem zachází, ten s ním taky schází! Jinými slovy, co kdyby vůči signatářům petice poskytovatelé lékařských a lékárnických služeb praktikovali občanskou neposlušnost? Co kdyby nikdy nikde žádný lékař anebo zubař nikoho ze signatářů petice – a ani poslance Sobotku - ve jménu svého práva na občanskou neposlušnost nebyl ochoten ošetřit? A co kdyby – ve jménu svého posvátného práva na občanskou neposlušnost – nebyl nikdy nikde žádný lékárník ochoten jim prodat žádný lék, např. proti bolestem zubů? 

To by Bohouš Sobotka a naši drazí a milí signatáři petice za občanskou neposlušnost koukali! To by jim najednou sklapl hřebínek a jejich moralistní pathos by se rozplynul dříve, než byste stihli říci „Brufen!“