Mají mít komunisté právo volit? – aneb Životy těch druhých

Aristoteles ukázal znamenitě, že někteří lidé se hodí jen pro otroctví. Že od své přirozenosti jsou způsobilí být pouze otroky. Že otroctví je jejich přirozeným, spravedlivým stavem.

V tom měl Aristoteles pravdu. Mýlil se však, když si myslel, že někdo je způsobilý být otrokářem.

I když někteří lidé jsou dobří jen na to, aby byli otroky, nikdo není dost dobrý na to, aby jiné lidi jako otroky vlastnil. Žádný člověk není tak dobrý a dokonalý, aby v řádu spravedlnosti měl právo být otrokářem.

Zlo otroctví tedy není v tom, že existuje absolutní, univerzální právo nebýt otrokem, nýbrž v tom, že absolutně a univerzálně neexistuje žádné právo být otrokářem.

Kdo jsou ti lidé, kteří jsou hodni být jen otroky?

Řekněme to úplně jasně: každý, kdo se ve své dospělosti dobrovolně rozhodne být komunistou, nezaslouží nic jiného, než být otrokem. Není dobrý na nic jiného, než být otrokem. Otrocká mentalita je jeho přirozeností.

Samozřejmě, otrokem nemá být, z důvodu výše uvedeného. Ale jiná otázka je nasnadě: má mít volební právo? A odpovědí je: nikoli, komunisté – a nacisté, a islamofašisté - by v řádu přirozenosti žádné volební právo mít neměli. Náš ústavní řád to v méně brutální, více decentní formě předjímá: politické strany, jež jsou svými cíly a svou ideologií neslučitelné s principy naší ústavní Listiny práv a svobod, mají být soudně rozpuštěny a k volbám nepřipuštěny. Jinými slovy, stoupenci totalitních názorů nemají žádné legitimní a ani ústavní právo vládnout, podílet se na moci.

Proč je to tak správně? Protože ten, kdo vládne, rozhoduje nejen o sobě, ale i o druhých, o nás ostatních. Právo vládnout – tj. právo volit a být volen – tudíž není základním lidským právem, daným lidskou přirozeností. Je naopak privilegiem, podmíněným ochotou respektovat přirozená práva ostatních. Těmi přirozenými právy každé lidské bytosti, ano, i nenarozeného člověka, dokonce i tak hanebných a opovrženíhodných lidí, jako jsou komunističtí, nacističtí či islamofašističtí sympatizanti – jsou právo na život, svobodu a legitimně nabytý majetek (dokud se nedopustí útoků vůči ostatním). Ale právo vládnout, tj. rozhodovat o životech, svobodách a majetcích ostatních, mají jen ti, kdo tato práva respektují. Tedy nikoli totalitáři, jakými jsou nacisté a komunisté.

Ve skutečnosti vyloučení totalitářů z privilegia vládnout, či podílet se na moci, je i k jejich prospěchu. Kdy byla lépe chráněna přirozená práva Rudolfa Slánského – např. právo na život a svobodu -, v režimu buržoazní, svobodné a demokratické 1. republiky, kterou pohrdal a kterou nenáviděl, anebo v režimu, v němž byl osobou č. 2? Určitě by nám dal správnou odpověď, kdyby to byl, pravda, přežil.

Rozpustit a k volbám nepřipustit totalitní, či svobodě a přirozeným lidským právům nepřející strany v našem ústavním systému lze, zbavit konkrétní totalitně smýšlející občany práva volit však nikoli. Což je jistě škoda.

Ale zkusme jeden kompromis: dobrá, volební právo bude všeobecné, a každý, kdo dosáhne věku 18 let, jej bude mít. Ale s jednou podmínku: v den, kdy dosáhne věku 18 let a tudíž získá právo volit, musí shlédnout jeden film. Pokud jej shlédnout odmítne, volební právo nedostane. Ten film není nijak dlouhý a dokonce získal jednoho Oskara. Jeho shlédnutí můžeme považovat za součást vzdělávání zodpovědného občana svobodné země, či za jeho završení.

Je to německý film a jmenuje se Životy těch druhých. Je to film o lásce, zradě, Stasi a příšernosti tupého, šedivého, zhovadilého, polyesterového komunistického režimu v bývalé NDR. A taky film o vykoupení prostřednictvím skutku galantnosti a šlechetnosti, jehož se dopustil jeden do té doby poslušný důstojník Stasi. Ukazuje, že ani individuální komunisté nejsou mimo dosahu milosti a vykoupení – když ovšem nahlédnou zlo své pozice a učiní akt kajícnosti.

Byl bych nejraději, kdybychom komunisty drželi ve speciálních rezervacích a promítali jim tam v rámci jejich převýchovy tento film – stejně jako spojenci členům NSDAP po válce v Německu v rámci jejich převýchovy promítali dokumenty o Osvětimi, Majdanku, Treblince.

 Vím, je to nerealistické, čehož lituji. Proto alespoň: od teď, každý mladý člověk, který bude házet do uren svůj první volební hlas, by měl předtím vidět Životy těch druhých. To je to minimum, jež bychom snad mohli od nynějších mladých soudruhů požadovat: aby se alespoň podívali, jak to v jejich režimu vypadalo.