Pro Kanadu ovšem, nikoli pro nás. Ale to je v pořádku, neboť kanadská vláda je primárně odpovědná za obecné dobro občanů Kanady, nikoli kohokoli jiného, včetně občanů ČR, včetně českých Romů. Kanadská vláda tudíž učinila správnou věc – pro občany Kanady.
Nemá smysl se nad tím rozčilovat, jakkoli to může našim občanům život znepříjemnit a i znepříjemní. Má však smysl rozčilovat se - a to fest – nad dvěma věcmi.
Za prvé: nad tím, že nám naši ministři lhali. Kanadský ministr pro imigraci Jason Kenney sdělil již koncem června několika českým ministrům, že Kanada víza zavede, tečka.
Cituji kanadského velvyslance v Praze: „Česká strana to věděla od 29. června, když do Prahy přijel ministr pro přistěhovalectví Jason Kenney. Setkal se s panem Kocábem, ale jejich jednání se týkala spíše menšin. Následujícího dne se setkal s panem ministrem Kohoutem, odpoledne pak s ministrem vnitra Pecinou a nakonec i s premiérem. Všechny informoval o tom, že se kanadská vláda rozhodla obnovit víza. Nepřijel sem o tom vyjednávat. Byla to hotová věc.“
Takže věděli to – dle abecedního pořadí a zároveň podle rčení „ryba smrdí do hlavy“ – tito pánové: Fischer, Kocáb, Kohout, Pecina. V tom lepším případě mlžili, v tom horším nám lhali.
Na to lze říci jediné: „No fuj!“
A za druhé: má smysl rozhořčit se nad nehorázností některých tvrzení.
Jakých tvrzení?
Tvrdit, že Česká republika není svobodná země, že tady dochází k represím, že odtud je nutné emigrovat a žádat jinde o politický azyl, je absurdní. Naši občané, kteří to dělají, jsou, nejmírněji řečeno, velmi nepatriotičtí a měli by se stydět. Patriotický občan, když vidí nějaké problémy doma, ve svobodné a demokratické zemi (tedy nikoli v diktatuře bez svobody slova), se je snaží napravit, ale neemigruje do zahraničí, aby tam vlastní zemi poplival.
Kanadský ministr pro imigraci Jason Kenney to řekl přesně: „Českou republiku jen stěží lze považovat za ostrov perzekuce Romů v Evropě“. A dále pokračoval: „Česká republika je plnoprávným členem EU a řídí se evropskými zákony na ochranu lidských práv... /v ČR/ neexistuje státem řízená šikana českých Romů.“
Mám dojem, že Kenney je jediný, který v této nešťastné kauze mluví k věci, střízlivě, a racionálně.
A řekl i něco jiného, opět pravdivého, ale mnohem závažnějšího: totiž že to množství žádostí českých občanů o azyl v Kanadě „...podkopává schopnost Kanady pomoci lidem, kteří to skutečně potřebují.“
Přesně tak! Svými žádostmi o azyl v Kanadě občané ČR - tedy země, odkud nikdo o azyl žádat nemusí – zahlcují imigrační a azylovou kapacitu Kanady, tudíž Kanada následně nemůže poskytovat azyl lidem, kteří to skutečně potřebují. Občanům zemí, v nichž dochází ke skutečným perzekucím a represím.
Jinými slovy, ti čeští občané, kteří žádají v Kanadě o azyl, se chovají hanebně dvounásobně: poplivou v zahraničí svou vlast a blokují udělení azylu lidem, kteří jej skutečně potřebují.
Na rovinu: čeští Romové, jež usilujete o azyl v Kanadě, máte za to, že ČR není dobrou zemí pro život? Pak zkuste Irán. Nebo Saudskou Arábii. Nebo Čínu. Nebo Severní Koreu. Nebo Zimbabwe. V tomto posledním případě však dejte pozor, aby vás tam nepovažovali za příliš bílé! To byste pak viděli, co by se vám stalo! To byste se nestačili divit, co je to pronásledování na základě barvy pleti...
A nyní k těm největším padouchům tohoto případu a jejich nehorázným řečem:
Max Berger, advokát českých občanů usilujících v Kanadě o azyl, řekl, že kanadské rozhodnutí zavést víza je „...zavření dveří těm, kteří to skutečně potřebují“. – Aha, tak v ČR podle Bergera skutečně řádí perzekuce!
Peter Showle, ředitel Uprchlického fóra na Ottawské univerzitě, řekl, že „...ministr Kenney hraje politickou hru s lidskými životy, když jasně naznačuje, že žádosti Romů nejsou opravdové“ – Aha, tak v ČR podle Showla dochází k vládě krvavého teroru, a ti, kdo odjeli do Kanady žádat o azyl, kdyby neodjeli, zahynuli by v ČR bídnou smrtí!
Janet Denchová, z Kanadské rady pro uprchlíky, řekla, že „...Kanada místo aby přiměla Českou republiku dělat víc pro respektování práv svých občanů, podkopává legitimitu těch, kdo hledají ochranu“. – Aha, co by tedy podle Denchové měla Kanada vlastně s ČR udělat? Uvalit na nás sankce? Embargo? Vyslat do Strakovky kanadskou jízdní policii zatknout Kocába?
Ale největším hovádkem v této čeládce je patrně Paul St.Clair z Romského komunitního centra v Torontu, jenž se nechal slyšet, že „...v Česku a dalších východoevropských zemích je podobná situace jako v Německu ve 30. letech.... Kanada stejně jako tehdy brání pronásledované menšině v nalezení bezpečného útočiště.“
Jinými slovy, ČR a další současné středoevropské země jsou morálně a politicky ekvivalentem nacistické Třetí říše!
St.Clair tímto imbecilním prohlášením zároveň urazil všechny oběti Třetí říše, když jejich utrpení banalizoval tím, že Třetí říši srovnal s dnešními ústavními demokraciemi střední Evropy, a současně urazil – ba přímo veřejně pomluvil – i všechny občany zemí střední Evropy, především ČR.
Kdyby o mě St.Clair řekl, že jsem zlodějem koní, mám možnost se soudně bránit za urážku na cti a pomluvu a vysoudit hezké peníze. Nemohu – nemůžeme – se však bránit, když on o mě – o nás – řekne něco mnohem horšího, totiž že jsme občany a stoupenci režimu stejně zlého, ohavného a zločineckého, jako byla nacistická Třetí říše?
Není to důvod na kolektivní žalobu občanů ČR vůči hanobiteli St.Clairovi? Nemůže naše vláda udělat alespoň tuto správnou věc?
* * *
Dvě poznámky na závěr: je mi smutno z toho, že lidé, kteří sami sebe označují za stoupence lidských práv, či za lidsko-právní aktivisty, trpí takovými morálními halucinacemi. Mnozí tito lidé – nikoli všichni, ale mnozí – chtějí obhajovat a prosazovat lidská práva, ale vědí, že na stav či ochranu lidských práv v těch zemích, kde jsou lidská práva znásilňována nejvíce, nejčastěji a nejkrutějším způsobem, nemají žádný vliv. Stav lidských práv v těchto zemích by totiž mohly zlepšit, pokud vůbec někdo, jen ozbrojené síly Západu; vskutku, kdyby existovalo něco jako Nobelova cena za efektivní garantování lidských práv, na rozdíl od prázdného tlachání o nich, za posledních sedmdesát let by ji každoročně získaly ozbrojené síly Západu.
Mnozí lidsko-právní aktivisté vědí, že na zlepšení lidských práv tam, kde trpí nejvíc, nemají žádný vliv, proto – aby se cítili dobře, nebo aby měli živnost – zveličují a vymýšlejí potlačování lidských práv ve společnostech, na jejichž fungování vliv sice mají, ale v nichž k porušování lidských práv nedochází, anebo jen minimálně a k realitě světa zanedbatelně – totiž na Západě. Pro mnohé západní lidsko-právníky tak v důsledku perverse jejich vnímání mravní reality k největšímu porušování lidských práv dochází na Západě a největším porušovatelem lidských práv jsou právě západní ústavní režimy. Jen tak lze vysvětlit srovnávání České republiky s Třetí říší či Guantánama s Osvětimí. Zajisté postavení Romů v ČR není ideální a chování některých příslušníků české etnické většiny vůči romské etnické menšině je hanebné (stejně jako chování některých příslušníků romské etnické menšiny vůči české etnické většině), ale ať už jsou tyto problémy jakékoli, jsou mravně zanedbatelné ve srovnání s např. problémy Indoevropanů v Zimbabwe. Odtud moje poznámka k těm českým Romům, kteří žádají o azyl v Kanadě: pokud míní, že většinová společnost se k ním u nás chová špatně, protože si myslí, že jsou příliš černí, to by pak jen měli vidět, jak by se k nim chovala většinová společnost v Zimbabwe, pokud by si myslela, že jsou příliš bílí!
Poznámka druhá: shodou okolností znám Jasona Kenneyho a před dvěma lety jsem s ním byl na obědě. On není žádný cynik, jemuž by byla lidská práva lhostejná, nýbrž sám je aktivistou za lidská práva – ale za skutečná lidská práva jednotlivců, nikoli za privilegia skupin; je aktivistou za lidská práva těch, kteří trpí skutečně; těch, jejichž lidská práva jsou pošlapávána opravdu, nikoli jen iluzorně. Kenney je obhájcem lidských práv těch, kdo žijí v krutých diktaturách, např. Tibeťanů v Číně, a je kritikem těch, kdo lidská práva masivně porušují, např. organizací Hizballáh a Hamas.
To je rozdíl mezi Kenneym a Kocábem: Kenney na rozdíl od Kocába ví, že lidská práva mají jednotlivci, skrze své lidství, nikoli členové skupin či menšin, skrze svou příslušnost ke skupině či menšině. A taky ví, že těmi, jejichž skutečná lidská práva jsou drasticky porušována, jsou ti, kdo jsou zabíjeni či dlouhodobě vězněni, protože se odvážili říci, co si myslí, napsat, co si myslí, nebo modlit se k Bohu, jak jim to přikazuje jejich svědomí; nikoli ti vyděračští demagogové, jež natahují ruce po penězích daňových poplatníků, a přitom – více, či méně zastřeně – volají: „Bílý heterosexuální muži, jsi póvlem této Země, proto plať!“
A západní levicoví liberálové, trpící komplexem viny za reálné či imaginární zločiny svých dávno mrtvých předků, platí. A někteří, jako např. pan Kocáb, vidí svůj zápas za lidská práva v tom, aby platili. A vězňové svědomí, v kobkách od Havany, přes Harare, Rijád, Teherán, Peking a Pchjongjang, nevědí, zda se mají smát či plakat, když vidí Kocáby tohoto světa.
