Vždy mě udivoval zájem médií o politické názory celebrit. Myslím tím převážně herců, hereček, zpěváků a zpěvaček; nikoli výhradně českých, nýbrž obecně západních.
Koho zajímá, co si herečky a zpěváci myslí o politice; koho zajímá, jaké mají politické názory? Evidentně hodně čtenářů. Ale otázka by měla stát jinak: proč by vůbec měl někdo jejich politickým názorům připisovat jakoukoli váhu? Být populárním hercem nebo zpěvačkou - je to snad dostatečná kvalifikace k výjimečné politické moudrosti?
Vezměme si například koncerty za odpuštění dluhů (či nové půjčky) chudým africkým zemím. Co to jsou ty - nenávratné - půjčky africkým zemím? Jsou, s mírnou nadsázkou, přerozdělováním bohatství od (i) chudých obyvatel nejbohatších zemí (daňových poplatníků západních krajin) k bohatým obyvatelům nejchudších zemí (africkým diktátorům, jejich příbuzným a kumpánům). A k tomu nás a naše politiky vyzývají západní populární zpěváci a herečky, tedy jedni z nejbohatších lidí nejen na Západě, ale i na světě?!
Tedy ještě jednou: nejbohatší lidé nejbohatších zemí požadují, aby všichni v nejbohatších zemích, i ti chudí, byli zdaněni ve prospěch údajně nejchudších zemí, ve skutečnosti však ve prospěch těch nejbohatších v nejchudších zemích!
Inu, hodně „heroické“ a „morální“ je toto požadovat. Ve skutečnosti však půjčky (natož odpuštěné) chudým zemím udržují při životě a prodlužují skutečnou příčinu bídy a chudoby těch jejich nejchudších obyvatel: jejich zkorumpované, svévolné, diktátorské a neschopné vládce.
Alespoň že se ty celebrity pak cítí tak dobře! Vždyť nejedná se ani tak o jejich ušlechtilou snahu pomoci chudým (ušlechtilé je, když někdo dává ze svého, ne když požaduje zdanit druhého), jako spíše o uspokojení jejich ega a marnivosti: „Podívejte se všichni a obdivujte mě, jak jsem ušlechtilý, mravný a morální, když požaduji, abys byl zdaněn ve prospěch, řekněme, Roberta Mugabe!“
Mnohé celebrity ze showbyznysu mají naprosto rozhárané, nedisciplinované a chaotické životy, nezřídka jsou zdrogovaní a zfetovaní, navíc jsou promiskuitní jako králíci, nevědí co se sebou a celkově jsou to nešťastní lidé, kterým štěstí – eudaimonia v aristotelském smyslu - uniká. Jaké mají oni morální právo poučovat, co je správné a politicky ušlechtilé, jakýkoli normální manželský pár prostých lidí, otce a matku rodiny, kteří žijí monogamním životem, pracují, nežijí na sociální podpoře, dobře vychovávají své děti a snaží se jim vštípit ctnosti poctivosti, usilovnosti a pracovitosti? A jaký je vůbec důvod pro nás ostatní věnovat byť jen za mák pozornosti politickým názorům celebrit, těch frustrovaných nadutých nabobů snobského pozérství?
Raději bych byl, kdyby mi mělo vládnout dvě stě lidí náhodně vybraných z telefonního seznamu, než dvě stě celebrit.
