Jaké je to uvnitř Air Force One

To letadlo vypadá uvnitř neočekávaně malé. Útulné, hezké, ale malé. Žádné gigantické monstrum, jak by si někdo mohl myslet. Pohodlná, leč střízlivá úprava a na stěnách fotky.

Týdenní program v pobřežním městečku, domovu Johna Wayna, v Orange County na jihovýchod od Los Angeles, mi v polovině srpna končí a já mám ještě celý den před odletem. Vypůjčím si auto a jedu na sever, do Yorba Linda. 

Rodiště a museum presidenta Nixona. Skromný, bílý, malý, dřevěný domek jeho rodičů kvakerů. Richard Nixon vyrůstal ve velice chudých poměrech. Stejně jako Ronald Reagan. Je zajímavé - a stálo by za úvahu - proč tak mnoho pravicových politiků vyrůstalo v chudobě, zatímco proč tak mnoho levicových v rodinách velice bohatých, nezřídka milionářů – např. Franklin D. Roosevelt či John F. Kennedy. Museum je rozsáhlé, moderní, byť trochu chladné. Expozice dokumentují prezidentův život. 

Heslem mnoha jeho kampaní bylo „Nixon is the one!“ – Nixon je ten pravý! V jeho museu v Yorba Linda je ručně napsaný plakátek, který tam někdo pověsil po jeho smrti v roce 1994. Na plakátku je napsáno: „Nixon is still the one!“ – Nixon je stále ten pravý! 

No, nevím, nevím… 

Jízda autem z Yorba Linda po pobřeží přes Palm Beach, celé LA, Santa Monicu až do Simi Valley trvala čtyři hodiny. Ale stálo to zato! 

V Simi Valley, na severozápad od LA a na sever od Malibu, hned u Santa Monica Mountains, se nachází na vrcholku jednoho kopce Presidentská knihovna a museum Ronalda Reagana. 

Je mnohem větší, důstojnější a impresivnější než museum Nixona. Především, Nixonovo museum je uprostřed městské zástavby, Reaganovo je v kalifornské krajině, uprostřed kopců, v relativně divoké a rozervané přírodní scenérii. A, samozřejmě, Reagan byl mnohem větší člověk než Nixon. 

Jeho museum rovněž dokumentuje celý jeho život, od dětství, školy, práce plavčíka, jenž před utonutím zachránil desítky lidí, herce v Hollywoodu, jeho manželství s Nancy, přerod od levicového demokrata k pravicovému republikánovi, účast v (neúspěšné) presidentské  kampani senátora Goldwatera v roce 1964, jeho zvolení guvernérem Kalifornie v roce 1966 a znovuzvolení v roce 1970, jakož i jeho (neúspěšnou) kampaň za získání nominace na presidenta v roce 1976. A pak následují vrchol jeho kariéry a života: zvolení 40. presidentem USA v roce 1980, znovuzvolení v roce 1984, vítězství ve studené válce, porážka komunismu a rozpad sovětského impéria. Ronald Reagan – Liberator. 

Tuto jeho úspěšnou politiku míru prostřednictví síly a vítězství ve studené válce prostřednictvím zbankrotování Sovětů v závodech ve zbrojení symbolizuje, na zahradě musea, stíhačka F-14 Tomcat. A ve speciálním pavilonu se nachází, ano, Air Force One. 

Je to Boeing 707, jenž sloužil jako Air Force One od roku 1973 do roku 2001 sedmi americkým presidentům – Nixonem počínaje a dnešním Georgem W. Bushem konče. Reagan chtěl, aby americký lid měl přístup na palubu Air Force One, a tudíž prozíravě za svého presidentství nařídil stavbu nového letadla (Boeing 747), jež slouží jako Air Force One nyní. Původní Air Force One, kterým sám létal, si zajistil pro své presidentské museum, kde ho nyní mohou všichni návštěvníci vidět a projít se po něm. 

Jak jsem řekl, uvnitř působí malým a útulným dojmem. Hned za kabinou pilotů je vstup do letadla a komunikační středisko. Po něm – na pravé straně – je prostor pro presidenta, se stolkem, dvěma křesly a lůžkem. Za ním je kupé první dámy, zařízené obdobně a se soukromou toaletou. Dále následuje – stále na pravé straně letadla, přičemž na té levé je chodba – konferenční místnost, s oválným pracovním stolem a křesly pro šéfa presidentova štábu a čtyři ministry. Za nimi, již po celé šířce letadla a s chodbou uprostřed je deset křesel pro ostatní členy doprovodu presidenta, včetně jeho vojenského přidělence, jenž vždy a stále nosil presidentův jaderný kufřík, s kódy na odpálení jaderných raket. Následují prostory pro další členy doprovodu, hosty, agenty bezpečnostní služby, členy posádky letadla a novináře. Celkově posádka Air Force One měla 18 členů a letadlo mohlo pojmout 52 pasažérů. Jak říkám, uvnitř celkem malé. 

Zařízení je pohodlné, ale nikoli luxusní; spíše skromné a střízlivé. Po stěnách jsou fotky presidenta Reagana z jeho letů na palubě Air Force One, jemuž se říkalo „Létající Bílý dům“. 

V pavilonu Air Force One se nachází rovněž presidentská helikoptéra Navy One, jakož i Reaganova presidentská limuzína, ve které navštívil v roce 1984 L.A. 

Na trávníku na jižní straně musea stojí příznačný monument – pestrými barvami pomalovaný blok kdysi ohavné, šedivé berlínské zdi, nyní již díky Reaganově politice rozebrané a neexistující. Na tom samém trávníku trochu opodál je situován Reaganův hrob. Tam, z místa svého posledního odpočinku, můžeme si představovat, se Ron dívá přes pohoří Santa Monica dál, až nad Pacifik, a ještě dál na západ, ke svobodě a k Nebi. 

Člověk ví o něm mnohé a myslí si, že už jej nic nepřekvapí, a přesto, opět je nucen uvědomit si, jak velký muž to byl. 

Na závěr, nechme promluvit jeho samotného: 

„Musíme mít odvahu činit to, o čemž víme, že je mravně správné; a politika appeasementu nás žádá, abychom přijali tu největší možnou nemravnost. Žádá nás, abychom si vykoupili bezpečí od hrozby atomové bomby tím, že bychom prodali do věčného otroctví naše bližní, lidské bytosti zotročené za železnou oponou, abychom jim řekli, ať se vzdají své naděje na svobodu, protože jsme připraveni se s jejich otrokáři dohodnout… Vy i já máme rendezvous s osudem. Můžeme pro naše děti zachovat tuto poslední nejlepší naději lidstva na zemi, anebo je můžeme odsoudit k prvnímu vykročení do tisíciletí tmy. Pokud selžeme, alespoň ať naše děti, a děti našich dětí, budou moci o nás říci, že jsme si svůj krátký pobyt zde zasloužili. Že jsme učinili vše, co jsme učinit mohli.“ (projev „Čas volby“, 1964) 

„Détente (politika zmírňování napětí se Sovětským svazem a odzbrojování – pozn. R.J.) - není ta tím, co panuje mezi farmářem a krocanem až do Dne díkuvzdání?“ (1976) 

„Západ odklidí komunismus jako nějakou bizarní kapitolu lidských dějin, jejíž poslední stránky právě teď píšeme.“ (1981) 

„Je to Sovětský svaz, který jde proti toku dějin tím, že upírá svým občanům lidskou svobodu a důstojnost… Postup svobody a demokracie odsune marxismus-leninismus na smetiště dějin, jako tam odsunul i jiné tyranie…“ (projev v Britském parlamentu, 1982) 

„Buďme si vědomi toho, že pokud sovětští vládci hlásají nadřazenost státu, jeho všemocnost nad jednotlivcem a předpovídají jeho definitivní nadvládu nad všemi lidmi světa, jsou ohniskem zla v moderním světě… Naléhám na vás, abyste se vyvarovali pokušení ignorovat fakta dějin a agresivní tendence říše zla, považovat závody ve zbrojení za velké nedorozumění, a tudíž se stáhnout z boje mezi právem a bezprávím, dobrem a zlem.“ (řeč o říši zla, 1983) 

„Jaký je rozdíl mezi demokracií a lidovou demokracií? Jako mezi kazajkou a svěrací kazajkou.“ (1986) 

„Jak poznáte komunistu? Je to někdo, kdo čte Marxe a Lenina. A jak poznáte antikomunistu? To je ten, kdo Marxe a Lenina chápe.“ (1987) 

„Bojovat proti komunismu, to je má práce.“ (nedatováno)

Ano, to byla jeho práce. Miliony dnes již svobodných lidských bytostí jsou mu za ni vděčny!