Česko a svět v roce 2012

Svůj pohled na to, jaký asi bude příští rok, začnu na domácí půdě. Dá se předpokládat, že politická stabilita a soudržnost vládní koalice potrvají až do krajských a senátních voleb 2012 a volby prezidenta na začátku roku 2013. 

Mé odhady: další a pokračující posilování vlivu a moci premiéra – jak ve vládě, tak ve vládní koalici. Pokud jde o její ostatní součásti či osobnosti, pokles či ponížení těch, kdo se až doposud jevili jako mocní a vlivní.
Senátní a krajské volby na podzim 2012: relativní neúspěch stranických kandidátů a pozoruhodný výsledek kandidátů nezávislých či „nezávislých“ (účelově stranami vytvořených a postavených).
Volba prezidenta na začátku roku 2013: doufám, že nebude přímá. Přímou volbu prezidenta ČR – v rámci našeho ústavního systému – považuji za nevhodnou. Evropa Zachování eura a eurozóny – minimálně na sever od Alp. Naši euroskeptici, kteří se těší na pád eura či EU, budou zklamáni – maximálně lze čekat vystoupení některých zemí, leč euro i EU se v Evropě severní a střední ukázaly jako úspěšné.
Neúspěch byl v něčem jiném a všichni víme v čem (viz hesla „fiskální odpovědnost, její absence v určitých zemích“ a „ ,geniální‘ investice bank). A teď už jen telegraficky. Francie: prezidentské volby s těsným výsledkem. Rusko: prezidentské volby s naprosto jednoznačným výsledkem. Slovensko: Fico. Polsko: další posilování vlivu a prestiže této země uvnitř EU. Německo: solidnost a stabilita. Velká Británie: Británie je Británie a kontinent je kontinent a obojí není totéž a ani nikdy nebude. A my, ČR, nejsme Británie, a když si někdo myslí, že jsme nebo být můžeme, neslouží dobře českým národním zájmům.
Amerika

Fascinující primárky Republikánské strany. Snaha republikánského politického establishmentu nedopustit, aby primárky vyhrál a nominaci získal Newt Gingrich, kvůli strachu, že zátěž jeho minulosti (politická, morální, emocionální) zajistí znovuzvolení Baracka Obamy. Ron Paul může vyhrát v Iowě, ale, drazí libertariáni a vyznavači všech paranoidních konspiračních teorií, to je asi tak všechno, co může. Takže nominace: buď Mitt Romney, nebo někdo další, kdo v průběhu dramatických primárek bude establishmentem povolán, aby Republikánskou stranu „zachránil“.
A pak prezidentská kampaň: vzhledem k tomu, že prezident Obama nemůže kandidovat na základě svých vnitropolitických úspěchů (ehm, jaksi nejsou), založí svou kampaň za znovuzvolení na pokusu o destrukci reputace svého republikánského vyzývatele. Neboli bude to ta nejšpinavější kampaň od roku 1964. Pokud republikánský vyzývatel neudělá chybu (což může), Obama prohraje.
Asie

Čína: první trhliny v doposud silném komunistickém režimu.
Írán: jeho jaderný program bude v roce 2012 „vyřešen“ – tak či onak.
Saúdští Arabové: budou i nadále nepřímo a utajeně – a v mnohem větší míře než doposud – financovat politiky a opinion makery v arabském i západním světě.
Indie: nejlidnatější země světa.

„Arabské jaro“

Mnohým na Západě i v arabském světě se začne stýskat po Mubárakovi. Všichni, kdo vítali „arabské jaro“ s nadšením a velkými očekáváními, si raději měli za domácí úkol přečíst „Úvahy o revoluci…“ od Edmunda Burka, aby vystřízlivěli. Totiž „Úvahy o revoluci ve Francii“ z roku 1790, abyste věděli!
Slovo „revoluce“ má pozitivní nádech nezaslouženě, neboť revoluce může být stejně tak k horšímu jako k lepšímu. Empiricky však za poslední půltisíciletí jen málo revolucí vedlo k ustavení režimů větší svobody a lidské důstojnosti. Ona „slavná“ v Británii v r. 1688, pak americká v r. 1776 a zajisté i naše středoevropská v r. 1989. Ale to je asi tak všechno. Mnohem více bylo těch, které ve jménu dobrých ideálů odstranily režimy špatné či nedokonalé, aby nastolily mnohem horší, či vyloženě zlé: „velká“ francouzská 1789, ruská 1917, německá 1933, čínská 1949, kubánská 1959, íránská 1979 atd. Vzhledem ke geografické, kulturní, náboženské i civilizační blízkosti dávalo od samého počátku více smyslu očekávat, že arabská revoluce 2011 bude podobnější té íránské 1979 než té středoevropské 1989.
Ptám se vás, kdo v arabském světě jsou Lech Walesa, Václav Havel či József Antall? A pokud jde o státníky, kteří našim událostem 1989 předcházeli či asistovali z opodál, Barack Obama není Ronald Reagan, Recep Tayyip Erdogan není Helmut Kohl; a ajatolláh Chameneí či al-Karadáví či Tárik Ramadán – ti Janem Pavlem II. rozhodně taky nejsou!
Toť ten rozdíl mezi střední Evropou 1989 a arabským světem 2011 ve zkratce. Budeme-li mít my i arabský svět štěstí, události „arabského jara“ dopadnou nikoli jako střední Evropa v r. 1989 – to je bez šancí, mnohem pravděpodobnější je íránský scénář 1979 –, nýbrž jako střední Evropa v r. 1848: bezprostřední neúspěch úsilí o svobodu a demokracii, leč zasetí semínek, z nichž něco solidního vyroste za dvacet až sedmdesát let, jak kde. (A to pomíjím fakt, že dokonce i u nás po r. 1989 se vyskytli Mečiar, Tudjman či Miloševič, jakkoli nechci tvrdit, že Mečiar či Tudjman na jedné straně byli totéž co Miloševič na straně druhé. A Rusko – to je kapitola sama pro sebe: od Jelcina k Putinovi…)

 Nikdo nemá právo tvrdit, že nebyl varován. Edmund Burke, whig, jenž se stal zakladatelem konzervatismu, nás před bláhovými očekáváními ohledně lidových revolucí varoval už před 220 lety – jen je nutné jej číst.
Latinská Amerika, subsaharská Afrika

Pokračování toho, co se dělo v roce 2011. A v roce 2010. Jinými slovy, mimo hlavní proud světového dění. Kuba: zemře Castro Fidel, padne Castro Raúl. Jihoafrická republika: bohužel proces její „zimbabwezace“ bude pokračovat, doufejme, že nikoli příliš rychle.
Křesťanství

I nadále nejpočetnější, nejrychleji rostoucí a zároveň nejvíce perzekvované náboženství světa. Počet konvertitů i mučedníků převýší čísla z let dosavadních. Jako takové je nejsilnějším činitelem milosrdenství, lásky k bližnímu a pomoci lidem v opravdové nouzi, který tento svět zná. A proto světélkem naděje – vlastně jasného světla jasem – pro tento svět; i ten příští.

 Vyšlo v Hospodářských novinách dne 28.12.2011.