Často se setkávám s názorem, že v Brně nejde najít dobrá práce. Při studiu si chce k penězům přijít hodně lidí, ale ne každý je ochotný chodit do práce, nebo dokonce dělat něco, co ho zrovna nebaví. Přístupy k hledání brigády jsou různé. Velký vliv na to mají rodiče, kteří buď své děti na vysoké škole zaopatří, nebo jim dají jen nejnutnější a na zbytek si musí přivydělat sami. Pravdou ale je, že v dnešní době už studenti znají svoji cenu. Pokud nejsou v tíživé životní situaci, tak do práce za základní mzdu nejdou.
Studentka filosofické fakulty Jiřina si vyzkoušela hledání práce na vlastní kůži. Zjistila, že nedostala koleje, tudíž si bude muset platit o něco dražší podnájem na privátu. Navíc s blížícími se Vánocemi se finanční výpomoc hodí vždycky. „Rozhodla jsem se pro hledání práce na internetu, protože se mi to jeví jako nejpohodlnější varianta,“ dala se Jiřina do přiblížení strastí a slastí při obstarávání brigády. „Jeden den jsem rozeslala kolem deseti odpovědí na práce různého druhu. Ve velké míře se jednalo o práce na pozici operátorky v call centrech, dále pak obsluha solária, obsluha v bowlingové restauraci a různé administrativní práce jako například zadávání dat do PC.“ Další den neobdržela žádnou odezvu. Poté ale přišel zlom, že se až nestačila divit. „Už od rána mi zvonil telefon s pozváními na pohovory. Abych se přiznala, nejdříve jsem byla velice nadšená, ale po pátém, šestém, sedmém telefonátu už jsem měla všeho plné zuby.“ Jiřka nakonec absolvovala první dva pohovory, zjistila, že tahle práce ji bude bavit a víc už osud nepokoušela. „Jako první se mi ozval manažer z bowlingové restaurace. Jak se ukázalo, není pohovor jako pohovor. V tomto případě se jednalo spíše o rozhovor a domluvení podmínek, takže jsem byla přijata okamžitě,“ říká Jiřina. Tento způsob je ale dle mých dosavadních zkušeností spíše výjimkou. Podobný postup se uplatňuje spíše u méně placených brigád – pokladní, úklid, doplňování zboží. Do oblasti reklamy, propagace, administrativy, služeb vstoupíte většinou přes přísnější přijímací řízení, která poodhalí vaše schopnosti pro nabízenou pracovní pozici a ukáže vaše povahové rysy a chování. Druhá práce, kterou si Jiřina vybrala, byla operátorka v telemarketingu, tady už nebyl pohovor procházkou růžovou zahradou. „Sešlo se nás tam dvanáct zároveň a dostali jsme dva úkoly – nejdříve se představit ostatním, poté jsme si každý vylosovali produkt, který jsme měli prostřednictvím fingovaného telefonátu nabídnout klientovi, což byla personální pracovnice. Poté se poradili a hned řekli, koho berou. Mně to vyšlo.“
Aleš, student VUT, si hledání práce nijak nepřipouští. „Dostávám dost peněz od rodičů, takže nemám moc potřebu si vydělávat. Navíc na to nemám čas, mám toho dost ve škole. Nedokážu si představit, že bych po škole ještě utíkal někam do supermarketu za pokladnu, kde bych dostal padesát korun na hodinu. To nikdy.“ Personalistka Daniela Peroutková nad podobnými případy jen kroutí hlavou: „Rodiče mají často pocit, že jejich ratolesti strádají, a proto jim ještě přidávají. To je ale špatný postup, mladí si proto neváží peněz a jen utrácejí. Velice se pak ztěžuje jejich nástup na trh práce po škole.“ Po chvíli debaty Aleš připouští, že na prázdniny si asi přece jen něco najde, bude to mít ale těžké, chce se uplatnit ve svém oboru, tedy výpočetní technice, a navíc si slušně vydělat a ještě užít prázdniny. „Můj čas je drahý, potřebuji finanční motivaci,“ tvrdí nekompromisně budoucí elita národa.
Podobné názory má i Magda, studentka medicíny, která bezostyšně tvrdí, že pokud rodiče nemají na to, aby ji udrželi na škole v patřičném životním standardu, nechá školy a půjde pracovat. „Pokud ale ze mě chtějí mít naši lékařku, nesmějí mě nutit chodit do práce, na to nemám čas.“ A prázdniny? „O prázdninách chci klid, když ve školním roce se tolik dřu s učením,“ obhajuje své tvrzení možná budoucí plastický chirurg.
Petra Klobasová
Studentka žurnalistiky MU Brno
