Máme Jana Palacha slavit nebo jenom litovat?

Stojí jan Palach za oslavu nebo jen za lítost. Byl to čin zoufalého, labilního mladíka nebo akt, který měl vzbudit v lidech odpor k totalitě?

Minulý týden proběhlo výročí poměrně smutných událostí. Odezva, kterou to přineslo byla výrazně nižší než jsem očekával. 16. ledna 1969 se na protest proti sovětské okupaci a pasivitě a netečnosti českého národa upálil student Jan Palach. Svým zraněním podlehl o tři dny později, tedy 19.1.1969.

 Vzpomínka na Jana Palacha každý rok bledne a bledne a mám pocit, že za pár let už jeho čin bude vzpomínám jen skupinkou pamětníků a možná politiků, kteří se o něm zmíní v nějakém projevu. Jak ale máme vnímat to, co Jan Palach učinil? Stojí jeho upálení za oslavování a slavnostní připomínku nebo by spíš měl jeho čin vzbudit lítost nad zbytečnou obětí labilního a depresemi sužovaného člověka. Zajímavý a do jisté míry kontroverzní názor (alespoň pro mě), přinesl v rozhovoru pro Idnes Josef Mašín. Poslední žijící příslušník ozbrojené skupiny, která se doslova prostřílela do Západního Berlína-do svobody.

 http://zpravy.idnes.cz/masin-oslavovat-sebeupaleni-neni-dobry-priklad-pro-mladez-pnn-/domaci.aspx?c=A120122_214528_domaci_brd

 Josef Mašín zcela jasně míní, že čin Jana Palacha není k oslavování. Smrt mladého člověka, který jako jediné východisko ze ztráty svých iluzí vidí destrukci svého těla je smutná a tragická událost. Dalším otazníkem mohou být motivy, které Jan Palach měl. Ślo mu opravdu o to, vybudit národ k větší aktivitě vůči komunistické totalitě nebo byl jeho čin výsledkem osobního zoufalství a se stavem demokracie u nás neměl zas tolik společného?

Nemyslím si,že Josef Mašín chce nějakým způsobem snižovat hodnotu a zoufalost činu, který Jan Palach spáchal. Spíše mu jde o obecný princip toho,že smrt a obzvlášť taková, kterou protrpěl Jan Palach si moc oslav nezaslouží. Že spíše než takový to způsob boje je třeba zvolit jinou cestu. Takovou, který dává naději na demokracii a svobodu i těm, kteří za ni bojují. Možná, že si sám cítí rozpor mezi chováním Jana Palacha a tím svým. Zatímco on se do svobody prostřílel, Jan Palach se upálil.

 Musím se přiznat, že i já sám cítím podivný pocit, když se přiblíží výročí Palachova hrůzného a zoufalého činu. Upalování sebe samých je něco, co náš civilizační okruh prostě nezná. Je to něco, co je naší západokřesťanské civilizaci cizí a je to dobře. Ale pokud je to jediná věc, která nás na Janu Palachovi zaráží, budiž tedy. Odmysleme si, že Jan Palach se upálil. Nemysleme na tento dílek skládačky jeho života a pamatujme hlavně na to jiné. Vzpomeňme na to, co svým upálením chtěl v lidech probudit. Možná plamenem, kterým spálil svoje tělo, chtěl v lidech probrat vůli a touhu po svobodě. Že chtěl, aby v ostatních zahořelo odhodlání postavit se zlovůli a diktatuře komunistického režimu. Vzpomeňme, že jeho čin nebyl nikterak náhodný a že to nebylo jen poslední východisko labilního mladíka. Svědčí o tom historické záznamy, přepisy jeho rozhovorů ze smrtelného lože, kde popisuje co chtěl svým jednáním dosáhnout i jeho aktivity před upálením, kdy chtěl s pomocí ostatním studentů obsadit československý rozhlas.

Na tohle bychom měli při vzpomínce smrti Jana Palacha zaměřit svou pozornost. Protože pořád je potřeba mít na paměti, že lidská svoboda nám není dána automaticky. Je potřeba ji chránit a dávat na ni pozor. Snad nebude třeba dalšího Jana Palacha, abychom se na toto upamatovali.