Bleskové povodně na vlastní kůži

Přílivová vlna, která brala vše, co jí stálo v cestě … co jsem do včerejška vídal jenom v televizi, jsem pocítil na vlastní kůži ...

Nejprve několik faktů. Od 31. 7. do 14. 8. jsem měl dovolenou. Měl jsem ji celou strávit na letním skautském táboře poblíž obcí Licibořice a Smrkův týnec na Chrudimsku. Ano, na Chrudimsku, kterým se v sobotu prohnala divoká voda. Na táboře bylo cca 60 osob. Nejmladším účastníkům (kterých tam bylo asi 15) bylo 14 resp. 15 let. Na táboře byly dále 4 malé děti ve věku 2,5;4;4;7 let. Tábořiště leželo v drobném údolíčku vedle malého potoka. Skládalo se ze dvou dřevěných chat na betonovém základu. Dřevěných záchodů. Cca 20 stanů s podsadou a 15 normálních stanů.

Pátečního večera (6. 7. 2010) ještě nenasvědčovalo nic tomu, že by se v dalších hodinách měl poklidný potůček přeměnit v dravou řeku. Večerka v půl jedenácté, několik nespavců pokračovalo se zábavou ještě další hodinu. Ve 4:00 se spouští prudký, vytrvalý déšť. Kapky vody buší do stanů. Leckdo se ve stanu vzbudí a následně se nechá uspat opakujícím dopadem vody. Postupem času se příjemné šumění deště mění v nepříjemný štěkot. Déšť již není uspávající, ale budí jak lidi, tak i obavy. Samotný hluk živlu se stupňuje. Za setrvalého deště se tábor probudí do nového dne. Již před osmou hodinou obíhá vedoucí stany, aby upozornil táborníky ve stanech, že napršená voda jim může zmáčet boty na zemi. Klidný, líně tekoucí potok se změnil ve dravou bystřinu, která se velmi rychle přiblížila břehům. Do vylití zbývá cca 45 cm. Vylézám ze stanu jen v plavkách, za několik vteřin jsem celý mokrý. Dobíhám do jedné z dřevěných chat, kde se utvořilo přirozené informační centrum. Zatím nikdo nepředpokládá žádné drama. Bavíme se o dešti a vzýváme brzký návrat slunečného počasí kvůli sušení mokrého prádla. Vracím se zpět mezi stany a pozoruji břeh potoka. Za několik minut se zvedla hladina o 10 cm. Rostou ve mně obavy z vylití břehu.  Potkám jednoho z vedoucích a křičím to na něj. Souhlasí se mnou a posílá mě coby posla této instrukce. Uběhnu asi 5 metrů, když vidím proti sobě běžet skupinku lidí a v jejich zádech obrovskou masu vody. Potok se nevylil na nejnižším místě břehu, jak jsme předpokládali, tedy zhruba ve druhé třetině našeho tábora, ale mnohem výše a tedy „spláchnul“ celý tábor. Pak už šlo vše ráz na ráz. Voda stoupala obrovskou rychlostí. Poměrně koordinovaně lidé zachraňovali ze stanů, co se dalo. V první řadě doklady a mobilní telefony. Starší táborníci, kteří byli přestěhovaní jako první okamžitě pomáhali mladším účastníkům. Míra solidarity byla v těchto chvílích poměrně značná. Až překvapivě jsou všichni klidní. Žádná davová hysterie nepropuká. Několik jednotlivých „emočních výbuchů“ se nám podaří zvládnout. Jeden z vedoucích se snaží zalarmovat civilizaci a o naší kritické situaci informovat hasiče, policii, místní zastupitelstva-prostě kohokoliv. Bohužel, v místě tábořiště není signál, přesto se nám nakonec daří navázat kontakt a hasiči následně přesně vědí naši polohu díky GPS souřadnicím. Mezitím stále zachraňujeme materiální zázemí. Voda v táboře se valí velmi silným proudem a i ti nejsilnější z nás mají problémy se jí brodit. Batožinu shazujeme do jedné z dřevěných chat. Ty mají výhodu, že jsou postaveny na betonovém základu, který je vysoký zhruba 70 cm. Hladina vody je asi o pět centimetrů výše. Voda se začíná dostávat i do našeho posledního útočiště. Padá jasné rozhodnutí. Nejmladší táborníci a hlavně děvčata musí okamžitě pryč, je vytvořen lidský řetěz z chaty do stráně vedoucí na pole nad tábořištěm. Touto cestou je převedena většina osazenstva tábora. Ve stráni se opět pokoušíme navázat kontakt s hasiči a zjistit další informace. Vědí o nás? Přijedou? Kudy? Kam? Kdy? Již po několikáté se počítáme a ujišťujeme se, že jsme všichni. Většina z nás drkotá zuby. Jsme většinou v pyžamech nebo v kraťasech. Promočení od hlavy až k patám. Stále prší, ale již drobněji. Přichází k nám důležitá informace, hasiči jsou na cestě. Necháváme ve stráni několik vedoucích a děti a vracíme se zpět do vodního víru, abychom překonali rozvodněný potok po torzu mostu, který zbyl a na druhé straně „zátopového koryta“ počkali na příjezd našich zachránců. Jasně svítivé barvy hasičských vozidel zanedlouho rozjasní blízkost tábora a my popisujeme jednotkám současnou situaci. Hasiči jednají velmi rychle. Několik se jich, po důkladném zajištění lanem vydává zpět do stráně a vrací se následně s nejmenšími táborníky. Poté instruují hlavní skupinu (cca 50 dětí a několik vedoucích), aby se vydali přes pole k nejbližší silnici, kde budou naloženi a odvezeni do Slatiňan do základní školy, kde bude vytvořeno prozatímní evakuační centrum. Zbylých několik osob, včetně mě zůstalo v tábořišti a čekalo na opadnutí vody. Ta nakonec asi po dvou hodinách opadla natolik, že bylo možné se bezpečně po tábořišti pohybovat. Se značným smutkem jsme sklízeli výsledek řádění vodní zkázy. Normální stany byli povětšinou zničené. Stany s podsadou jsou mimo svoje původní pozice. Voda je sunula jak papírové loďky. Všude, i v dřevěné chatě obrovský nepořádek. Neuvěřitelné masy bahna. Zápach šířící se z vytopených kadibudek. Naprostá většina věcí-oblečení, mobilní telefony apod. zničeno. Po příjezdu hasičské AVIE jsme naložili batohy, desítky igelitových pytlů s jednotlivými kusy oblečení … potrhané stany, polámané tyče a jako poslední táborníci odjeli do Slatiňan. Zde již panoval čilý ruch a situace vypadala veseleji. Pomoc od Červeného kříže byla připravena. Táborníci se pohybovali ve vypůjčených šatech. Pomalu vykukovalo sluníčko. Přijížděli první rodiče. Na asfaltovém dvoře před školou byla obrovská kupa oblečení a zabahněných věcí …

Já osobně po nalezení svých věcí jdu do nejbližší restaurace a dávám si něco pořádného na zub. Od rána je to první věc co jím a piju.

Resumé: Měli jsme obrovské štěstí. Účastníci tábora byli ve věku od 14 let výše. Přílivová vlna přišla za světla, v noci by byly následky tragické. Vedoucí tábora jednali chladnokrevně. Tváří v tvář neočekávanému dramatu projevili dostatek razance a duchapřítomnosti. Záchranné složky hlavně v evakuačním středisku pracovaly bezvadně. Hasičské jednotky a všechny televizní štáby, které dorazily do našeho tábořiště, přijely až po kulminaci vody, v tomhle ohledu jsme si v těch nejhorších chvílích museli poradit sami. Dostali jsme se do hlavních relací všech televizí (Prima, TV Nova, Pardubická regionální televize, …)

http://www.youtube.com/watch?v=gITptgzdgyw&feature=player_embedded

Zažil jsem povodeň. Pouze na táboře. Mojí největší ztrátou je utopení společenské hry „Osadníci v Katanu“ a několik poničených kusů oblečení. Srovnávat se zatopením měst či obcí lze jen těžko. Přesto si troufám tvrdit, že už mám dostatečný respekt z rozbouřené vody a chápu lépe utrpení lidí, kteří díky rozvodnění řek či jiné podobné pohromě přijdou o hodně či o všechno. Skládám velký hold všem účastníkům tábora a přeji hodně sil všem, kteří s vodou bojují ještě v těchto chvílích.