Jak jsme se bály bojového psa: proč si je pořizují ignoranti?

Ráno bylo klidné. Slunce se opíralo do listí, Bibi cupitala vedle mě a já si říkala, že ten lesopark je vlastně docela mírumilovné místo. Dokud se neobjeví někdo, kdo si myslí, že pravidla jsou jenom pro ostatní.

Z dálky jsem viděla muže, asi čtyřicet, mobil v ruce, sluchátka v uších. Vedle něj běžel pes – velký, tmavý, svalnatý. Bez vodítka. Samozřejmě.

Než jsem stihla zareagovat, pes se rozběhl k nám. Bibi se zastavila, ztuhla, a já taky. Ten pes byl třikrát větší než ona. Kroužil kolem ní, vrčel a já cítila, jak mi srdce buší až v krku. Muž? Ani se nepodíval. Nakonec pes přestal Bibi obtěžovat, zato se s naprostým klidem vykálel přímo doprostřed cesty. A majitel? Nic. Ani pohled. Jen palec, který se posunul po displeji.

Naštvala jsem se. Ne kvůli tomu, že pes běhal volně. Ne kvůli tomu, že se vykálel. Ale kvůli té lhostejnosti. Přistoupila jsem k muži a oslovila ho. Nic. Sluchátka. Zaklepala jsem mu na rameno. Lekl se, sundal jedno sluchátko, pak druhé. „Váš pes,“ řekla jsem. „Co s ním?“ odpověděl. „Váš pes se právě vykálel doprostřed cesty.“ „Aha,“ řekl. „Nemám pytlík.“ „Já mám,“ odpověděla jsem a podala mu svůj.

Chvíli se na mě díval, jako by nechápal, proč mu cizí žena podává igelitový sáček. Ale vzal ho. A já se dívala, jak se sklání, sbírá to, co tam jeho pes nechal, a nese to v ruce, stejně jako já každé ráno. Bibi se mezitím uklidnila, znovu se rozběhla po cestě a já si říkala, že svět možná není úplně ztracený. Někdy stačí zaklepat na rameno.

Ale pak mě napadlo něco jiného. Měl by takový člověk vůbec mít bojového psa? Pes, který je silný, rychlý, a když se rozhodne, že se mu něco nelíbí, může být nebezpečný? Není to jen o tom, že pes potřebuje vodítko. Je to o tom, že potřebuje člověka, který rozumí tomu, co drží v ruce. Bojový pes není módní doplněk. Není to ozdoba k mobilu ani způsob, jak vypadat drsně. Je to odpovědnost. A odpovědnost se nedá vygooglovat mezi dvěma notifikacemi.

Když jsem viděla, jak ten muž odchází, pytlík v ruce, mobil zpátky před obličejem, napadlo mě, že možná ani neví, co právě udělal. Možná si bude příště dávat pozor. A možná ne. Ale já vím, že kdyby se každý choval aspoň trochu odpovědně, tenhle lesopark by byl klidnější místo. Pro mě, pro Bibi, i pro všechny ty psy, kteří jen chtějí běhat a nebýt součástí něčí lhostejnosti.