Já po svém psovi uklízím. Proč nemůžou i ostatní?

Každé ráno jdu se psem do lesoparku. Je to takový můj malý rituál, který by mohl být hezký, kdyby se svět choval trochu víc podle pravidel, která považuju za samozřejmá.

Pes se těší, já se snažím taky, ale většinou to skončí tak, že v jedné ruce držím vodítko a v druhé teplý pytlík, který nesu přes půl parku, protože tu samozřejmě není jediný koš. Nevím, kdo rozhodl, že lesopark bude bez košů. Možná někdo, kdo si myslí, že příroda je samočisticí. Možná někdo, kdo psa nikdy neměl. Já každopádně nosím nadílku až k silnici. A pokaždé se modlím, aby se pytlík neprotrhl. To je moje ranní meditace. Někteří mají jógu, já mám tohle.

Co nechápu, jsou ti ostatní. Jdu po cestě a vidím, že tu někdo nechal hromádku u lavičky. Další u stromu. A pak takovou, která už se rozšlapala do podoby, kterou bych nejraději neviděla vůbec. Lesopark občas připomíná kompost. A já si říkám, že kdyby se každý choval jako já, nemuselo by se měnit nic. Jenže ne každý se chová jako já. Někdy mám pocit, že jsem jediná, kdo se ještě snaží být civilizovaný. V jedné ruce psa, v druhé pytlík, a ještě zvládnu poděkovat řidiči na přechodu. A pak vidím někoho, kdo se jen rozhlédne, jestli se nedívám, a jde dál. To mě dokáže zvednout víc než ranní káva.

Občas si představuju, jak by to vypadalo, kdyby městská část přidala pár košů. Ne moc. Tři by stačily. Jeden u vstupu, jeden uprostřed, jeden u laviček. Možná by to přesvědčilo i ty ostatní pejskaře, aby se chovali odpovědně. Možná by si řekli: „Když je to tak blízko, tak to tam hodím.“ Možná by lesopark přestal být minovým polem. A možná bych konečně mohla jít na procházku bez toho, abych se bála, že mi pytlík praskne přesně ve chvíli, kdy se snažím ještě udržet psa, kabelku a vlastní důstojnost.

Někdy si říkám, že poctivost je zvláštní věc. Člověk ji neopustí, i když ví, že ji nikdo neocení. Nikdo mi nepoděkuje, že jsem nesla pytlík půl kilometru. Nikdo si nevšimne, že jsem uklidila po svém psovi i po někom jiném, protože už jsem to nemohla vydržet. Ale já to stejně udělám. Protože kdybych to neudělala, měla bych pocit, že jsem se vzdala něčeho, co ke mně patří.

A tak jdu dál. Pes vedle mě, pytlík v ruce, lesopark před námi. A říkám si, že kdyby se poctivostí dalo nakazit, možná by ten lesopark jednou voněl jen po borovicích. Zatím ale voní po tom, co tu nechali ti, kteří se rozhodli, že pravidla jsou pro ostatní.