Chtěla jsem, aby mě kamarádka vyslechla. Místo toho fňukala, že nemůže na třetí dovolenou

Šla jsem s Aničkou na kávu, abych si odpočinula. Potřebovala jsem ticho, porozumění. Místo toho jsem poslouchala, jaký je chudák, že letos nepojede potřetí na dovolenou.

Říkala jsem si, že si musím na chvíli oddechnout. Od mámy, od nemocnice, od všech těch pokusů ji přesvědčit, že musí vstát z postele, jinak se domů nikdy nevrátí. Tak jsem zavolala Aničce. „Pojď na kafe,“ řekla jsem. „Potřebuju vypnout.“

Sedíme v kavárně. Je tam teplo, voní to po čerstvě mleté kávě, ale já mám pocit, že sedím v nějaké čekárně, kde se nic nemění. Anička mluví. Mluví hodně. A hlavně o sobě.

„Letos nepojedu potřetí na dovolenou,“ povzdechne si. „Všechno je drahé. A důchodci mají málo peněz. A ty děti za domem… pořád křičí.“

Já sedím naproti ní, držím hrnek oběma rukama, protože se potřebuju něčeho držet. Chtěla jsem jí říct, že máma dnes zase odmítla cvičit. Že sestra ji skoro prosila, aby se aspoň posadila. Že ošetřovatelka říkala, že pokud nezačne chodit, zůstane v nemocnici nebo v LDN. Že já si ji domů vzít nemůžu, protože byt není bezbariérový, a i kdyby byl, stejně bych ji neunesla. Že mám strach, že jestli se máma nevzpamatuje, zničí to nás obě.

Ale Anička mluví dál.

„Víš, já jsem fakt chudák,“ řekne a zakousne se do dortu. „Všechno se zdražilo. A lidi jsou hrozně hluční. Já už si neodpočinu vůbec.“ Přikývnu. Ne proto, že s ní souhlasím, ale proto, že nemám sílu odporovat.

Když se konečně nadechne, zkusím to. „Máma pořád nechce cvičit,“ řeknu tiše. Anička se na mě podívá, ale jen na vteřinu. „To je těžké,“ odpoví. A hned pokračuje: „A víš, že mi zdražili elektřinu? To je hrozné.“

V tu chvíli si uvědomím, že jsem sem neměla chodit. Doufala jsem, že mě někdo vyslechne. Že někdo řekne: To musí být strašně těžké, Jitko. Ale místo toho poslouchám, jak je těžké nemít třetí dovolenou.

Když se loučíme, říká: „Musíme se víc vídat.“ Usměju se. „Ano,“ řeknu. Ale vím, že ne. Protože Anička neumí slyšet. A já už nemám sílu mluvit.

Domů jdu pomalu. Kolem hřiště, kde děti opravdu křičí. A myslím na mámu. Na to, jak leží, jak se dívá do stropu, jak odmítá cvičit. A na to, že jestli se nezvedne ona, nezvednu se ani já. A že někdy je těžší než péče o nemocného - poslouchat zdravého, který si stěžuje.