Chybějící kostka cukru aneb Ajťák taky může být veselá kopa

Včera mě pobavil můj ajťák. Šikovný, inteligentní, vtipný, mladý a pěkný chlap. Zadaný a pracovně velmi vytížený.

Nechtěl zanedbat svoje sliby ani povinnosti a přijel i se svojí ne zrovna nejoblíbenější přítelkyní zvanou chřipka.

A protože já se s touto kamarádkou zrovna loučila, měla jsem k dispozici nejrůznější bylinky, vitamíny, citrony, zázvor, kapky do nosu, paraleny atakdále atakdále a ráda jsem se o to všechno podělila se spřízněnou a stejně postiženou duší.

Ale chybička se přeci jen vloudila – na cukr do kávy jsem sice pomyslela, dokonce jsem se i zeptala na potřebu sladit, jenže pak se dostavila sestra amnézie a odešla až zároveň ruku v ruce s panem ajťákem.

Napsala jsem mu tedy textovku: „A ten cukr jsem Vám do kafe nedala!!! A neřeknete…“

Odpověď přilétla vzápětí: „Nechtěl jsem přeci ni kostky :-), takže takovou poruchu rozhodně neregistruji a jsem stále s díky a pozdravem :-)

A pak že jsou ajťáci divná komunita! Není radno je házet do jednoho pytle, tento mě skutečně dokázal odpoutat od upjatosti, uvolnit od stresu a hlavně pobavit. A to se cení.