Turecko už asi zapomnělo, jak se díky Trumanově doktríně dostalo do NATO

„…Nemám sebemenší pochybnosti o tom, že Rusko zamýšlí vpadnout do Turecka a zmocnit se tak průlivů z Černého do Středozemního moře. Do té doby, dokud Rusko nenarazí na železnou pěst, bude nazrávat nová válka. 

Přestal jsem se mazlit se Sověty…“ napsal v lednu 1946 americký prezident Harry S. Truman, který si byl dobře vědom nebezpečí sovětského mocenského tlaku a poté, co byla na ministerstvu zahraničí vypracována studie, která akcentovala sovětské pronikání na jih do strategicky významných oblastí Středomoří a Perského zálivu, předstoupil 12. března 1947 před Kongres s projevem, ve kterém žádal hospodářskou a vojenskou podporu Řecka a Turecka. Před 70 lety se tak zrodila slavná Trumanova doktrína zadržování komunismu.

A protože trocha historie nikdy nezaškodí, připomeňme si, co k tomu Trumana přimělo. V roce 1944 Rudá armáda postupovala jihovýchodní Evropou a v souladu se Stalinovou zásadou: „ kdo okupuje určité území, ukládá mu také svůj společenský systém. Každý rozšíří svůj vlastní systém tak daleko, jak dosáhne jeho armáda, “ došla ruská vojska opravdu dost daleko.

Sovětský svaz měl dlouhodobě eminentní zájem o úžiny Bospor a Dardanely, kterými měl jediný přístup k teplým mořím. Turecko dohlíželo na úžiny na základě konvence z Montreax z roku 1936, které měla brzy vypršet platnost. Stalin měl již z předválečné doby velký zájem vybudovat na Bosporu sovětskou základnu a tak Sovětský svaz využil příležitosti a v červnu 1945 vystoupil s návrhem na společnou obranu úžin. Sovětská diplomacie se ve svém tlaku soustředila na Turecko a Velkou Británii a podcenila vzrůstající zájem Spojených států o východní Středomoří. V srpnu 1946 Sovětský svaz zopakoval Ankaře svůj požadavek na společnou sovětsko-tureckou obranu průlivů, přičemž hrozilo, že by se Turecko změnilo na satelit Moskvy. Prezident Truman reagoval bleskově – poslal k tureckým břehům letadlovou loď s doprovodnými křižníky a Moskva se stáhla.

Tato turecko-sovětská krize byla pak v USA na konci roku 1946 dána do souvislosti se začínající občanskou válkou v Řecku, přiživovanou komunistickými partyzány a byl zdůrazněn význam pomoci Turecku, které nebylo v té době schopné čelit samo sovětské hrozbě. Podpora Spojených států umožnila turecké vládě vzdorovat moskevským ambicím, i když Kreml definitivně ustoupil až po Stalinově smrti. Truman se poměrně oprávněně obával, že pokud by Řecko a Turecko přišly o svou nezávislost, mělo by to vliv i na Střední východ a některé evropské země a proto spustil sérii klíčových iniciativ. Britské subvence nahradil programem řecko-turecké pomoci a Marshallův plán v roce 1948 pomohl obnovit ekonomiku Evropy. V roce 1949 pak vzniklo NATO, základ Amerikou zaštítěného mezinárodního pořádku. Řecko, které se vzpamatovávalo z občanské války a Turecko, které bylo pod tlakem Sovětského svazu v otázce černomořských úžin, vstoupily do NATO v roce 1952 a pod ochranným deštníkem Západu se definitivně zbavily obavy ze sovětského nebezpečí.

V době studené války bylo Turecko veledůležitou součástí aliance, protože silná jižní armáda a ovládání úžin prakticky neutralizovala možnosti výbojů Sovětského svazu směrem na jih. Od konce 50. let pak byly v Turecku rozmístěny americké rakety Jupiter, které obzvláště vytáčely Nikitu Chruščova, který jezdil na protější břeh Černého moře na Picundu na daču, a neustálé obhlížení tureckého území dalekohledem mu posléze vnuklo nápad, rozmístit pro změnu sovětské rakety na Kubě. Ale to už je zase jiná historie. Nebo ne?

Turecko bylo díky Trumanově doktríně v rámci aliance strategicky významné a stále je. Západ naopak Turecku velmi pomohl, když to potřebovalo. Jen americká pomoc Turecku ve druhé polovině 20. století byla obrovská. Partnerství bylo oboustranně výhodné a nikdo netratil. Přinejmenším jako nevděk se tedy jeví poslední kroky Turecka, kterými omezilo spolupráci s partnerskými zeměmi a zablokovalo některé aktivity v rámci NATO. Turecko bohužel zastává geopoliticky klíčovou pozici, která svádí k opakovanému přeceňování vlastního významu a zatěžuje tím své spojence. Invektivy prezidenta Erdogana vůči evropským zemím zřejmě souvisejí s jeho „ rolí“ silného lídra (tak chce být vnímán), kterou chce zřejmě do budoucna hrát jak v blízkovýchodním regionu, tak i vůči Evropě, a ne v neposlední řadě směrem k turecké veřejnosti před nadcházejícím klíčovým referendem o posílení prezidentských pravomocí. Po referendu slibuje Erdogan „zásadní revizi vztahu s Evropou.“ Ať už tím myslí cokoliv, momentálně nám nezbývá nic jiného, než zatnou zuby a počkat si.