Tchyně v defenzívně (2)

Snacha „tahá za nitky“ a její manžel je jen její „hlásnou troubou“... Čím k tomu dochází? Může za to jen výchova?

Předchozí článek Tchyně v defenzívě se mohl jevit jako vztah syn-matka a ne vztah snacha-tchyně. Přece syn komunikoval s matkou, snacha se zdánlivě vůbec nezapojila. Je ale třeba vzít v úvahu, že vše může být zcela naopak. Snacha „tahá za nitky“ a její manžel (syn naší babičky) je jen její „hlásnou troubou“.

Určitě je vhodné, když společný názor mladých manželů reprodukuje rodičům ten z nich, který je jejich potomek. Přeci jen je jejich komunikace otevřenější, velmi dobře se znají. Musí ale jít o společný názor mladých manželů! Co když je syn takzvaně pod pantoflem? Čím k tomu dochází? Může za to jen výchova? Vezměme to postupně:

1. Syn opakuje vzorec chování svých rodičů. Od dětství vidí, že máma o všem rozhoduje a řídí život svého manžela i celé rodiny. Je tedy pochopitelné, že si syn také najde manželku, která rozhoduje o dění rodiny. V případě problémů může tak od ní slyšet: „Musíš se změnit a všechno bude v pořádku!“
2. Rodiče sráželi synovo sebevědomí a vychovali zcela nesamostatného a zamindrákovaného syna. Pak je logické, že si syn vybere dominantní ženu, která z něho sejme povinnost rozhodovat. Ponechá mu jeho nesamostatnost posílením její potřebnosti. Můžeme tak od ní slyšet: „Co by sis beze mě počal?!“
3. Syn má docela běžné vychování, ale do takového chomoutu se dostal, protože neplánovaně otěhotněla žena, se kterou se právě více či méně stýkal. A on ji nechtěl tlačit k potratu, k situaci se postavil „jako chlap“ a byla svatba. Snaží se životem proplouvat, více se věnuje práci a koníčkům a doma chce mít především klid, tak dělá, co se po něm vyžaduje. Od ženy tak můžeme plačtivě slyšet: „Já to bez Tebe nezvládnu!“
4. Syn vyrostl v láskyplné rodině v dospělého a zdravě sebevědomého muže. Bohužel se během výchovy nesetkal s manipulací a citovým vydíráním. Neumí to tedy rozeznat a vezme si ženu, do které byste na první pohled vůbec neřekli, že manipulace je podstatou dosahování jejích cílů. Od ženy tak slýchává nejen výše uvedené tři věty, ale mnohé další manipulativní věty.

Můžeme kolem sebe vidět nezanedbatelné množství takových modelů rodin, ve kterých jsou všichni i přesto spokojeni. Žena sice všechno řídí, ale nikomu neubližuje, snaží se naplnit potřeby členů rodiny, děti jsou spokojené a šťastné a domácnost prosperuje. Pak nezbývá rodičům než se stáhnout, jen zpovzdálí sledovat mladou rodinu a chovat se zcela v souladu s představami snachy.

Bohužel ne vždy ale žene dominantní snachu jen nezištná touha po štěstí rodiny. Pravděpodobně v dětství zjistila, že manipulací lze nejlépe dosahovat uspokojování svých potřeb. Pokud přitulením k tatínkovi a zamrkáním očkama dosáhla na další drahou hračku, když hysterickým záchvatem na veřejnosti dosáhla, že místo domů se jde na hřiště, když usedavým pláčem dosáhla, že v jejím pokojíčku uklidí maminka, … Pak si velmi perfektně osvojila manipulativní techniky tak, že si je sama neuvědomuje a mnozí kolem ji obdivují za zdánlivě milující chování k manželovi. Protože manipulace je základem jejího mezilidského chování, snaží se manipulovat i rodiči manžela.

Pokud by se ale střetla tchyně s dominantní a manipulativní snachou, pak by se šermovalo zbraněmi a především by to ublížilo synovi, který je v kleštích dvou milovaných žen, a určitě by to mělo dopad i na vnoučata. Jak se mají v takovém případě chovat rodiče syna? Mají synovi „otevírat oči“, hnát ho tím do střetu s manželkou? Mají mu doporučit odbornou psychologickou pomoc zaměřenou na rodinné vztahy? Nebo jen přihlížet a tiše trpět?