Inu v tom českém státě bylo zapotřebí zakalit a zapařit. Kmotři udělali velkou rozlučku se skutečnou spravedlností. A naivně doufali, že když se s ní rozloučí, pak už jí v životě neuvidí. Byla to dramatická válka o to: Kdo z koho. Buď se tady bude všechno zametat košťaty pod koberec a justici bude ovládat mafie, a nebo tady bude vládnout skutečná spravedlnost a každý dostane to, co si právem zaslouží.
A páni kmotři zas dostali bobky do kalhot a rozhodli se začít jednat. Pozvali si na kobereček předsedu vlády a dali mu klasické ultimátum:
„Buď zatočíš se skutečnou spravedlností a vše pro nás v dobré obrátíš a nebo již nebudeš premiérem této země ani předsedou ODS.“
I tehdy premiér a předseda dostal pro změnu bobky on. Zavolal své mámě: Mami, co mám dělat? Oni mě chtějí vyhodit! Jeho máma mu poradila: Drž se těch funkcí zuby nehty, co to jde. Lepší a prestižnější funkci v naší společnosti nenajdeš. Za hodně peněz malá zodpovědnost. Inu to krásná zem. Země česká…
Premiér: Já bojím, bojím, že přijdu o funkci. To by znamenalo, že bych byl předsedou ODS „jen“ 2 roky a ostatní byli v čele strany mnohem déle! Ne! Já to nevzdám. Udělám vše, abych se udržel, i kdybych měl upsat svou duši ďáblu, pak to udělám! I kdybych měl tento národ znevážit a zradit, pak to udělám! Budu se té funkce držet jako klíště. Jsem strašný silák! Věřím v sám sebe a ve své schopnosti. Dokážu to! Protože jsem někdo. Na mě nikdo nemá!
Skutečná spravedlnost odvolávám tě z funkce! Odvolávám tě z České republiky! A to ihned! Kliď se mi z očí! Není tu dost místa pro nás pro oba.
I tehdy udělali kmotři mejdan na rozloučenou. To bylo kalení a paření. Opili se až do úplné němoty. Kasali se a bili se do prsou, že porazili skutečnou demokracii. Vykřikovali po sobě hesla typu: My jsme páni tvorstva! Všechno nejlépe víme! My máme největší moc! Na nás nikdo nemá! Bůh je oproti nám nic, protože nemá žádnou moc! Vše řídí Satan a my!
Dosahovali neskutečných orgasmických stavů. Neuvěřitelné pocity euforie. Měli jste být u toho…
Strhávali ze sebe oděvy a tancovali po stolech nahatí. Drželi se za ramena, kolena jim značně vrávorala, protože již byli v podnapilém stavu a do toho ještě skákali a skandovali: Kdo neskáče není Bůh! HOP! HOP! HOP! Byla to klasická ukázka toho, jak si někdo hraje na pána tvorstva.
Jenomže jak už to tak bývá. Veselá pitka jednoho dne skončila. A nastala krutá kocovina. To bylo najednou hromadné žaludeční nevolnosti a bolestivé vystřízlivění. Probudili se do dalšího dne a ten se jim vůbec nelíbil.
Co se stalo? Nastali skutečné demokratické volby a veřejnost šla volit. Jak to dopadlo? Naše společnost pro změnu zatočila s kmotry…Již se nikdy nikdo z nich k moci nedostal. Jediné kam se kmotři dostali bylo: Do učebnic dějepisu.
I tehdy byl pro změnu veselý mejdan na rozloučenou pro kmotry. Lidé skandovali, skákali, tleskali a i plakali: Již tu není žádný kmotr! HOP! HOP! HOP! Kmotři v Čechách vymřeli! Hurá!!!
Což takhle zorganizovat mejdan na rozloučenou pro kmotry a pak je vyhnat košťaty?
Kde? Třeba před poslaneckou sněmovnou. Chce jim to ukázat, že lidé si přejí „zmizení“ kmotrů z České republiky navždy.
Pokud se mnou sdílíte pocit, že kmotři mají opustit navždy naši zem, pak klikněte prosím na karmu.
