Svátek

A to jako kterej. Voni sou vlastně dva. V jeden den. Jeden světovej, a jeden jenom „náš“. Teda, ten náš sametovej. Ale proč, ne, že. Samet je dost ceněnej. I vhodnej. Třeba i na oponu. Ale třeba i na rubáš.

Mezinárodní den studentstva, někdy též Světový den studentstva, je připomínkou tragických událostí, k nimž došlo v období od 28. října do 17. listopadu 1939 v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava. Byl vyhlášen roku 1941 v Londýně při příležitosti druhého výročí těchto událostí; stalo se tak na zasedání Mezinárodní studentské rady, jehož se zúčastnili delegáti z 26 zemí.

A nyní k ,,tomu“ Sametu.

Je 35 let od 17. listopadu 1989. Novodobým rituálem se za ta léta staly oslavy výročí události, které se říká sametová revoluce. Někdo bude slavit i letos, navíc když jde o půlkulaté výročí. Je ale co oslavovat? Začal bych faktem, že o žádnou revoluci nešlo. V Československu se jen vyčkávalo, jak dopadne proces, který se mezitím šířil celým tzv. sovětským blokem. Sovětský svaz zpuchřel a nový vůdce Michail Gorbačov pochopil, že má co dělat, aby ho padající kusy sovětského zřízení nepohřbily spolu s jeho reformními myšlenkami. V tu chvíli musel pustit k vodě jiné komunistické vůdce v satelitních zemích, což bylo o to jednodušší, že většinu z nich, dle pozdějších svědectví jeho spolupracovníků, osobně nesnášel.

Československo se ale i potom drželo statečně v šedé zóně a vydrželo skoro až do finiše, kdy však bylo na pěkném druhém místě od konce hned za Rumunskem. Odvážní disidenti měli svých pět minut slávy, ale dole pod jejich vítěznými balkony se shromažďovaly davy tvořené převážně těmi, kteří pochopili, že už je dovoleno nadávat na komouše, a mezi nimi byli estébáci zvonící klíči jako z filmu Kolja. Etc.

(Tolik ,,Očima Saši Mitrofanova: Připomínat ano, slavit není co“)

---------------------------------------------------------------------------------------------------------

Příběh 17. listopadu 1989 začíná už v polovině května 1989. Václav Havel po návratu z vězení vědomě obešel nejstarší a nejrespektovanější disidentskou iniciativu Chartu 77, kterou sám před dvanácti lety pomáhal zakládat. V nové situaci, především poté, co se polská Solidarita po červnových volbách dostala k moci, se mu Charta 77 začala zdát příliš omezující kolektivností svého rozhodování. …Jedinou šťastnou výjimkou bylo na podzim otevření komunikačního kanálu iniciativy MOST hudebníka Michaela Kocába a básníka Michala Horáčka s poradcem tehdejšího komunistického premiéra Adamce Oskarem Krejčím, jak dnes víme, s vědomím části vedení StB a bezpochyby i KGB. Byli jediní, kdo si uvědomil, že na krizi je třeba se připravit.

Bez MOSTu by o pár týdnů později Občanské fórum neumělo v okamžiku krize, kdy nemělo představu o dalších krocích a nechtělo organizovat strukturu odporu, najít kontakty na „druhou stranu“ a zabránit eskalaci konfrontace. O otevření diskuse s představiteli ÚV KSČ se sice už předtím pokoušeli i někteří členové Socialistického klubu Obroda, ale bez úspěchu. Strategická důležitost a význam MOSTu byly později, dosti nespravedlivě, zastíněny legendou o Občanském fóru a „něžné revoluci“. Etc.

( tolik Jan Urban o 17. listopadu 1989: Nesmyslná legenda o Občanském fóru a „něžné revoluci“)

---------------------------------------------------------------------------------

Nu, a nyní za mě coby pamětníka opravdu mnohého. Nemálo bylo známo. Vč. toho, že kom systém, a nejen u nás, kolabuje. Byly i obavy, co všechno se může přihodit ve stavu jeho agonie. Vč. toho, že na našem území tehdy ještě byla vojska SSSR. Ta ovšem, údajně, měla dispozice, že nebude do dění u nás, nijak zasahovat.

Dnes se poněkud i až pozapomíná na mnohé z toho, co sedělo již před rokem 89. A opravdu toho nebylo málo! Dnes se spíše připomíná hlavně(!) onen samet. Pro některé možná i raději. J.A.J.