Když Neil Armstrong jako první člověk v historii vstoupil 20. července 1969 na Měsíc, sledoval ho se zatajeným dechem celý svět. Pak přišla ona nesmrtelná věta: „Je to malý krok pro člověka, obrovský skok pro lidstvo.“
Osmáctého července L.P. MCMLXIX v 15.00 SEČ se člověk s ohlušujícím hřmotem vydal na první osobní návštěvu Měsíce. V dějinách lidstva zcela jistě též velmi důležité datum. Ale, ... Nejen lidstva jako celku. I v životě jedné z mnoha rodin. Tedy i té naší. Neb přesně v onen den a onen čas má paní porodila naše první dítě. Dceru. Zatímco já se svým Tátou se zatajeným dechem sledoval přímý přenos startu. Sice jsem nedlouho před tím do porodnice volal, ale ,,odbyli" mě. Že prý volám ještě příliš brzy. Ale asi jsem až ,,tak brzy" nevolal. A když jsem opět zavolal, tentokrát tedy v pět hodin, jak mi bylo z porodnice doporučeno, dostalo se mně této ,,info": ,,Trošku jste tatínku zaspal. Již ve tři hodiny...."!
Když jsem si dvacátého téhož měsíce připil s rodiči, také jsme měli ,,dost dobrý" důvod. Připíjeli jsme si na jejich první vnouče. A také i na mě. Nejen na jako ,,čerstvého" otce, ale i proto, že jsem měl narozeniny. Ano, zrovna, když Neil vstupoval na měsíční povrch, což jsme také zrovna v přímém přenosu sledovali. ,,Ausgerechnet" v ten čas, kdy jsem na svět přišel, ač před již ,,poněkud delším časem", i já. Inu, cesty Páně jsou nevyzpytatelné a ,,některá" data, ale i mnohé(!)události jsou, ač asi jak pro koho, až nevymazatelná.
A nevymazatelná jsou třeba i proto, protože: „Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“(J.W.) Dovolím si k Mistrovu citátu nesměle dodat, že ano. A pokud možno, a dokáže život zvládat, tak vlastně ve všem. I jako potomek, i jako rodič, i prarodič, a vůbec, že. Prostě, jako ČLOVĚK.
Na závěr s přáním všeho dobrého, i hezkého dne Všem, pak vkládán záznam/dokument z okamžiků příchodu našeho prvního dítěte na svět. J.A.J.
