Stojíte před výzvou, zmocňuje se Vás strach a čím větší je, tím silnější je i pocit, že to nedokážete? Co teď? Prásknout do bot a radši se svého snu vzdát, nebo...?
I když nejsem člověk, který by si jen tak z něčeho sedl na zadek nebo se nechal zastrašit, musím přiznat, že ten pocit znám. Ten vtíravý pocit, který se dostavuje, paradoxně ve chvíli, kdy se rozhodnu uskutečnit něco, po čem už dlouho toužím a po čem moje srdce volá. A čím větší ta věc je, tím větší je ten pocit. Myslím, že to známe všichni.
A pak se rozhlédneme okolo a vidíme lidi, kteří dokázali přesně to ono, po čem my toužíme. Vidíme je na vrcholu té hory, radující se a prohlašující, jak skvělé to bylo a že nikdy nebudou litovat svého rozhodnutí. A my stojíme pod horou, v základním táboře, hledíme vzhůru a i když bychom hrozně moc chtěli být na jejich místě, jsme celí rozechvělí, když si představíme tu strastiplnou cestu, která k vrcholu vede. Taky bychom si přáli být tolik odvážní. Nemít strach. Stojíme na místě a přemýšlíme, zda se vůbec na cestu vydat.
Ale... je třeba si uvědomit jednu věc. Úspěch a odvaha neznamená absenci strachu. Úspěch a odvaha znamená umět strach překonat.
Vystoupit z komfortní zóny a vydat se do neznámých vod, i když nevíme co přijde, není pro nikoho procházka růžovou zahradou... Jen je to jedna z věcí, o které v euforických stavech při dosažení úspěchu zapomínáme mluvit. V lesku vítězství se totiž každá obava a strach, které cestu k němu provázely, zdají o mnoho menší, bezvýznamnější a co především - nikdo na ně nechce vzpomínat.
Proto vězte, že i ti lidé, ke kterým možná vzhlížíte, i ti lidé, kteří dokázali to, po čem tolik toužíte, měli na začátku obavy. Nevěřili si. Báli se, co přijde. Měli strach. Ale nenechali se jím paralyzovat a prostě udělali ten krok do neznáma.
Udělejte ho i Vy. Uvidíte, že to bude stát za to.
Krásný pátek všem :)
