Stejně tak důležité je umění nenaslouchat. Protože každé naslouchání stojí energii. Takže je dobře naučit se ignorovat vštípené bludy o slušném vychování a užít si svobodu otočit se ke žvanilovi kdykoliv zády. A skutené naslouchání darovat tomu, koho si vážíme.

Dík za moudrá slova!

Ono umění je dle mého názoru i zkušeností dvojího druhu. U někoho až přirozenost, u jiných, mnohdy i vědomě až vypilovaná dovednost. Navíc onu umění leckdo dokáže i předstírat

Seděl jsem v kavárně. U vedlejšího stolu seděli dvě ženy, třicátnice, a povídaly si o všem bez přestávky celou půlhodinu co jsem tam seděl. Jejich disuse probíhale po celou dobu stejně: jedna začala povídat a ta druhá ji skočila doprostřed věty, aniž by čekala na dokončení a hned sdělovala svůj názor.

Tu první to ale nijak nevyvádělo z míry. Prostě dokončila svou větu do její odpovědi a hned naopak skočila doprostřed věty té druhé ženy... a tak furt dokola...

Byly to dva souběžné dia-mono-logy. Ale ani jedné to nevadilo. Byly spokojené, jak si "krásně pokecaly"

Pro mnoho žen je tento způsob komunikace typický - neposlouchají.

Ale netrpělivě čekají, aby vám mohly skočit do řeči a reagovat na větu, kterou vám ani nedaly čas dokončit.

Je to děs. Je to děs, Je to děs... Ale spousta žen to považuje za "normální".

Je fakt, že my ženy jsme na to asi větší přebornice, ale úplně bych to neškatulkovala jen na naše pohlaví :) Každopádně je to až neuvěřitelné, že? Jak spolu dokážeme mluvit, ale zároveň se vůbec neslyšet :)

Když zavolá moje známá X, vezmu si sudoku a za tu hodinu jejího nepřerušitelného povídání vyluštím několik stránek. Vím, co bude říkat a nechám ji, ona to potřebuje víc, než Lexaurin. I to je umění "naslouchat".

No, otázka je, co to dává Vám :)