Známe to všichni, obzvláště pak ti v mém věku, dospívající, či rádoby dospělí. Období, kdy bychom mohli řídit svět, a pak ta, kdy voláme po pomoci a připadajíc si na všechno tak sami, se podvědomě chytáme maminčiných sukní. Plnoletost za námi, více či méně roků, ale jak ta cifra udávající náš věk vypovídá o naší skutečné dospělosti?
Holé stěny a nový začátekIvana Jirmářová
To, a mnohem víc, dávají většinou nahlédnout právě ty takzvané krizové situace. Pro každého pak můžou znamenat něco jiného. Velkým mezníkem v našem životě je však bezpochyby odchod „z tepla domova“. Ať už je dobrovolný, v tom lepším případě, či přímo nutný, nebo nakázaný.
První, na co asi člověk v dané chvíli myslí, jsou finance. Nebudeme si nic nalhávat, bez těch to jde v dnešní době těžko. Ale i přesto, že naše zaopatření je třeba sebelepší, opravdu to je tak jednoduché „sbalit kufry“ a odejít?
Jak jistě tušíte, toto téma mi na mysl nepřišlo jen tak. V dosti nedávné minulosti jsem si to prožila. Naštěstí v té mírumilovnější formě. Ale i přesto, tolikrát mě napadá otázka, opravdu nám samotným bude tak dobře, jak jsme se celou pubertu kasali? Až nám nikdo nebude nic nakazovat a zakazovat, budeme sami svými pány, sami si rozhodovat o svém volném čase. V té stinnější stránce pak sami uklízet (ale my sami přeci takový nepořádek NEMŮŽEME udělat), vařit, prát, žehlit, platit účty… To jsou ty věci, se kterými se prostě tak nějak počítá. Ale co zbytek? Co třeba stesk po domově?
Už teď slyším hlasy všech těch, co to mají před sebou. Jako bych slyšela z dáli znít souhlasný chorál. Ale, co my, co už to máme za sebou? Ruku na srdce, opravdu si někdy v koutku duše nezastesknete po tom „sladkém domově“?
U mě v tom hrálo roli především to, že jsem z poněkud velké rodiny. Dům plný lidí, čas od času lezoucích si vzájemně na nervy. Předhánějících se, kdo si teď zabere koupelnu, nebo obsadí kuchyňskou linku. Jak nesnesitelné se mi to někdy zdálo. A pak nový byt, nadšení, pocit osvobození na dosah. Už ani minutu, ani minutu! Vše se zdálo najednou tak nekonečné a táhnoucí se. Ale už při balení těch všech věcí a nalézáních starých pokladů z dětství to začalo, ač nenápadně, přeci jen stahovat u srdce. Najednou byl ten můj pokojíček o pár metrech čtverečních tak jedinečný a stálo to hodně sil naposledy překročit jeho práh. A teď? Pominu-li samozřejmý pocit svobody a možnost pořádat párty, kdykoliv se mi zachce, co zbyde?
Ticho, holé zdi a pocit, že vás doma nikdo nečeká. Jak nostalgické a naivně směšné se to někdy zdá, když si vzpomenu na to, jak jsme si jako malí přáli být dospělí…
