Byl to přesně tenhle den. Brouzdala jsem ulicemi Aucklandu a potkala člověka. Stál tam, v ruce měl knihy a zastavoval lidi na ulici. Něco prohodil směrem ke mě, usmála jsem se a šla jsem dál.
O něco později jsem se zastavila a usedla na lavičku. Najednou tam zase byl a říkal: "Tak ty jsi se vrátila? Pamatuju si tě, už jsme se viděli... zaujala jsi mě, protože když jsi šla po ulici, vypadala jsi tak moc šťastně a spokojeně...". Usmála jsem se a řekla jsem, že to tak je. Že si skutečně přijdu šťastná. "To se dneska jen tak nevidí", řekl.
Dali jsme se do řeči. Zeptala jsem se o čem jsou ty knihy, které nabízí a najednou jsme mluvili o hlubokých tématech, které se mnou rezonují a o kterých se nedá mluvit jen tak s někým. Měl vlastního učitele. Když jsem se ho ptala, jakého směru je jeho učení, řekl, že na tom nesejde. Že nezáleží od koho se člověk učí, důležité je, zda člověk pochopil. Byli jsme na jedné vlně. Na druhé straně světa. Poděkovali jsme si za příjemně strávenou chvíli a popřáli vše nejlepší do života.
Měla jsem radost. Protože myslím, že přesně o tom to je. Že víra by měla lidi spojovat, ne rozdělovat. Že každá víra má v konečném důsledku stejný základ a hodnoty. A je jedno jestli to, v co člověk věří, nazývá Bůh, Buddha, Vesmír a nebo se modlí třeba k vejci :) Že hlavní je LÁSKA a RESPEKT. K druhému a jeho názoru. Pochopení, že každý může Boha prožívat jinak a skrze něco jiného.
Co mě děsí je dnešní pojetí víry některých lidí. FANATISMUS se kterým brání svoji víru jako jedinou pravou a jsou schopni plivat i na vlastní lidi, pokud snad mají trochu jiný, vlastní názor, odlišný od toho, co je psáno a dáno... odevzdání se tomu, že snad i trpět je správně, pokud je to ve jménu víry.
Opravdu si někdo myslí, že jsme sem na ten svět přišli, abychom trpěli? Nejsem toho názoru. A jsem za toto uvědomění šťastnější než za cokoliv jiného. Přineslo mi do života obrovský KLID a ten bych přála zažít každému.
