I když nám neustále kladou na srdce, že máme věřit především sami sobě, jsou lidé, ke kterým bychom měli a chtěli budovat důvěru. Třeba partner, přátelé, rodina... a taky zubař.
To mě napadlo, když jsem včera nervózně poposedávala v čekárně a prohlížela zkoumavým pohledem všechny průchozí v bílých pláštích. Který z nich je asi "ON"? Pocity zralé prvního rande mi napovídaly, že vztah s mým bývalým zubařem byl asi silnější, než jsem si vůbec kdy pomyslela. A tak když jsem po půl roce zavolala kvůli objednání na prevenci a bylo mi suše oznámeno: "Váš pan doktor už tu není, budete mít nového", přišla jsem si zase jako ta malá holka, co se vzteká, že nikam nepůjde a co by nejradši vzala nohy na ramena.
Možná to bude tím, že zkušenosti s mými bývalými pány zubaři byly důvěrnější než bych chtěla. Protože mi zřejmě nestačilo vidět je jen jednou za půl roku, byla jsem tam snad každý měsíc. A prožila si s nimi a svým chrupem snad vše, na co si člověk vzpomene. Trhání, kanálky, resekci kořene a samé pěkné věci, které člověk ke spokojenému životu až tak nepotřebuje.
Začalo to už v dětství, kdy můj první zubař vůbec tvrdil, že na rovnátka je ještě brzo a že mi ten kaz "tedy nějak spraví". Mě najednou bylo dvacet, půlku zubů jsem měla křivou a druhou mrtvou, protože "nějak spravit" asi nestačilo. Začalo tedy budování vztahů nových a to dost bolestivým způsobem.
Po několikaměsíčním maratonu jsme to však s tím "mým" dotáhli ke zdárnému konci. "Vše v pořádku, tak zase za půl roku na prevenci", znělo jako milostná óda, na kterou jsem čekala celý život. Óda s trpkým koncem: "Už se nikdy neuvidíme". A i když mi ji včera zopakoval i ten "nový", zněla v jeho podání tak nějak jinak...
V medicínských kruzích se prý říká, že zubní lékařství dělají lidé ze dvou důvodů - buď mají rodiče zubaře, nebo jsou sadisté. Ptát se na to toho mého raději nebudu. Přeci jen ten "vztah" začínáme teprve budovat. Co ale vím jistě, že až se jednou budou moje děti vztekat a nebudou si chtít čistit zuby, mám už teď dost strašidelných historek, aby to jednou dělaly dobrovolně a rády. A sama doufám, že už žádné další do sbírky nepřidám.
