Dnes ještě neumírej, nejsem na to připraven

Smrt. Tabu. Něco o čem se nemluví. Můžeme o ní mít tisíce polemik a myslet si, jak jsme na ní připraveni, ale jen do té doby, než se objeví v naší blízkosti.

Je to zvláštní. Více než o životě a o tom, jak ho vedeme, přemýšlíme o smrti. Protože tak nějak tušíme, že to je to jediné, co máme společné a co nás nemine. Konec. Ale je tomu opravdu tak? 
Já byla smrtí vždy fascinovaná. A možná jsem ji brala pro některé i lehkovážně. Líbila si mi myšlenka La Muerte, mexického pojetí svátku mrtvých, který se od toho našeho liší tím, že není proléván slzami, ale naopak oslavami a radostnými vzpomínkami na ty, co již mezi námi nejsou. 

Jenže... můžete si o smrti myslet, co chcete. Ale když odejde někdo, na kom Vám záleželo a kdo Vám byl blízký, všechny Vaše přípravy a domněnky o tom, co smrt znamená, se rozplynou. Můžete se snažit a vysvětlovat si to, jak jen chcete, ale pocit nesmiřitelnosti se současným stavem věcí přetrvává. Vynořuje se milion otázek a žádná odpověď Vám najednou není dost dobrá. Proč? Proč teď? Proč on/ona?
Na druhou stranu Vám ale smrt dá obrovské uvědomění. Toho, že vše je pomíjivé, křehké a nejisté. Toho, že každý, i ten nejobyčejnější okamžik, je vzácný a jedinečný. Toho, že každá minuta na tomto světě může být důležitá. 

A vyvolá ve Vás touhu. Touhu zjistit, co je pak, co následuje. Touhu zjistit, zda opravdu vše skončilo, nebo zda se jedná jen o jeden z prvků naší reality, toho, co zde prožíváme. Zda smrt není jen další cestou do míst, o kterých se nám ani nesnilo. 

A tak na smrt dnes už zase koukám trochu jinak. Neřekla bych lehkovážně, snad jen ne tak tragicky. A možná právě to je ta cesta, na kterou mě měla přivést.