Divadelní představení našeho ega

Myslím, tedy jsem. Kdo? No přeci "JÁ". No, ale kdo je to "já"? Můj mozek? Moje tělo? Nebo snad něco víc? Odkud se vzalo a kam půjde, až moje tělo umře?

My lidé jsme si prakticky téměř jistí pouze jednou věcí. A to tím, že jsme. To je věc, kterou si bezpochyby každý z nás uvědomuje. A abychom se v tom lépe orientovali, rozhodli jsme se nějak identifikovat. V první řadě místem a časem - já jsem teď, v tomto čase, a tady, na tomto místě. V druhé řadě pak svou jedinečností - jsem tu jen jednou, jedinečný, originální - nikdo jiný nemůže být stejný jako já. No, ale co dál?

Bezpochyby máme také každý svou vlastní, naprosto subjektivní "pravdu". A díky tomu jsme schopni se dohadovat o tom, kdo nebo co je dobré a co špatné, kdo by měl nebo neměl být v politice a jak by to měl dělat, co pomůže lidstvu nebo ne. Ale paradoxně, na základní otázky naší existence jaksi odpovědět neumíme - i když se o to občas pokoušíme. 

V tom modelu zdánlivé reality, do kterého jsme se narodili a kterou zde žijeme, jsme se naučili naprosto bezpečně pohybovat. Získali jsme pocit o určité osobní důležitosti a uvěřili myšlence o tom, že existuje jakési vyšší společenské postavení, které je dáno rasou, pohlavím, počtem titulů před jménem a za jménem a nebo snad funkcí, kterou kdo ve společnosti zastává. Dokonce jsme snad i uvěřili tomu, že ta naše pravda je ta jediná správná a že ostatním pomůžeme, když je ke své pravdě přivedeme. Naplno jsme se ztotožnili s tou hrou, kterou nám zde připravilo naše EGO. 

Když si ale uvědomíme, že ve výsledku vlastně ani nevíme kdo jsme, jak můžeme nabýt pocitu, že se kolem nás snad točí celý svět? Jak a podle jakých hledisek můžeme soudit, jestli je lepším člověkem bezdomovec na ulici, nebo snad ten, kdo vybudoval větší firmu nebo získal víc titulů? Co je to měřítko? Peníze? Vzdělání? Inteligence? Vzhled? Postavení na té pomyslné společenské příčce?

Zkusme na toto pomyslet ještě předtím, než začneme kohokoliv soudit a zkusme se k němu chovat tak, jak bychom chtěli, aby se ostatní chovali k nám - tedy s úctou a respektem.