Vtipkování s „VeVerkami“

Před několika lety jsem slyšel vtip: „Víte, kdo pořád dělá ANO, NE, ANO, NE, ANO, NE?“ A odpověď byla celkem zábavná. „Pavel Nedvěd se vrací do reprezentace.“ Ano v době, kdy tento slavný fotbalista váhal, zda ukončí kariéru, nebo ještě sezónu vydrží na vysoké klubové úrovni i v dresu reprezentace a neuměl se stále rozhodnout, zněl tento žert opravdu humorně.

Dnes onen vtip oprášil svá křídla a vzlétl do světa s novým aktérem, či s aktéry. Jistě víte všichni, na koho narážím. Hrdiny nového podobenství se stávají „véčkaři“ neboli politická strana Věci veřejné. Ti však nemají se sportem nic společného. Stále hrozí svým koaličním partnerům, že odejdou z vlády, pokud ona nesplní různé požadavky. „VeVerky“, jak se straně Věci veřejné přezdívá, opakovaně zvětšují svá ultimáta, aby později od tvrdých slov a gest ustoupily a nasadily masku mírumilovného partnera. Mimochodem, tento článek píši právě v době, kdy do dalšího „dne D“, který značí vypršení ultimáta, zbývá asi třicet hodin.

Nebudu již opakovat, co a kdo všechno stojí za touto politickou stranou. Média nás těmito informacemi drtí snad v každém zpravodajském bloku. S trochou nadsázky můžeme říci, že novinářští „supi“ melou či vysávají tento politický blok až do samého morku kostí. Jistě je to klišé, ale i to do dnešního světa patří.

Osobně jsem se ale chtěl zamyslet nad zajímavějšími přesahy tohoto nového trendu. Z nepřeberného množství informací jsem přes své mozkové centrum přefiltroval i data, která jsem už před lety četl v jedné odborné knize. Charakteristika „Véčkařů“ jako ekonomický či podnikatelský subjekt obletěla snad celou republiku.

Když Radek John, s velkou slávou vstupoval do politického života, řekl pro toto téma i jednu důležitou myšlenku. Prohlásil totiž stranu Věci veřejné, jako něco nového na politickém nebi, jako stranu středovou, která se nikdy nebude naklánět doleva, ani doprava.

A v této fázi se vracím k oné knize, kterou jsem četl před několika lety. Je to publikace od známého politologa, sociologa a filozofa Jana Kellera. Tuším, že se jmenovala Politika s ručením omezeným. Již před nějakými patnácti, šestnácti lety autor bravurně nastínil fenomén středových politických stran a seskupení. Označil tyto skupiny buď za podnikatelské subjekty, nebo za populisty. Oba tyto fenomény pasují na „VeVerky“.

I další společná kritéria, jako časová a místní nestálost, podnikatelská struktura moci či další označení seděla. Že byl Kellerovi dán dar z nebes a prozřel již před tolika lety? Nemyslím. Spíše se domnívám, že tak sečtělý autor zaznamenal podobnou akci v nějaké integrující se demokratické společnosti. A představa, nápodoba nebo vnuknutí se zhmotnily právě dnes, v době, kdy naše první podnikatelsko-ekonomicko-politická strana opět rozehrává nekonečný seriál, jehož vysílací práva dostala všechna česká média. Nechme tak tuto stranu odplout a vyšumět do propadliště dějin. Nebo jinak. Historie je zde, abychom se z ní poučili. Poděkujme proto Věcem veřejným, že nám dala nahlédnout, do Orwellovsky zvráceného prostředí plného odposlouchávání, bezmezného uctívání a neustálého strachu. Snad se z něho poučíme. Poslední dvě věty ve mě vyvolávají patos něčeho nesplnitelného. Snad je to mou romantickou představou světa. Ale třeba jednou…