Nečas z nás chce mít stádečko nevzdělaných tupých ovcí

Premiér Petr Nečas chce dosáhnout razantního snížení magisterských oborů, vyučovaných na českých vysokých školách. Za příklad, nedostatečné kvality magisterských oborů, považuje dění kolem plzeňské právnické fakulty. To je směšné, naprostý alibismus. Premiér zavírá oči před celospolečenským problémem, který zde vzniká. Malá konkurenceschopnost, přebujelá byrokracie, zkorumpovanost, nezaměstnanost – to jsou hlavní důvody, proč většina mladých lidí pokračuje na vysokých školách a nekončí vzdělání bakalářským stupněm. Osobně cítím, že současná vláda z nás chce udělat tupé mechanismy, které budou stejně tupě poslouchat své chlebodárce. Dámy a pánové, to je začátek konce českého školství.

Z historie bychom se měli přinejmenším poučit a neopakovat stejné chyby. V listopadu roku 1939 začalo zavírání českých vysokých škol nacisty. Ti chtěli, aby se český národ stal nevzdělaným a nemohl se starat ani o svůj kulturní a společenský rozvoj. S hrůzností zjišťuji, s jakou podobností páni ministři nastartovali novou epochu českého školství. Ano, nic není omezováno, chceme konkurenci, technologie, postupujeme stejně jako většina evropských států. Tak nějak by to jistě řekl i premiér Nečas. Ale nejsou fungující vysoké školy a univerzity zárukou budování zdravé národní identity, kvality, kultury a společenské soběstačnosti?

Komickým, nebo spíše tragikomickým, shledávám na celé situaci fakt, kdy ani sami ministři nevědí, co chtějí. V roce 2001 vypracovali Národní program rozvoje a vzdělávání v České republice, tzv. Bílou knihu, která měla reformovat i terciární vzdělávání. Roku 2008 vznikla další Bílá kniha terciárního vzdělávání. Dvě knihy, které by měly být snad jen jakousi vývojovou obměnou. Bohužel nejsou. Ta první staví vzdělanost jako ctnost, chce zdůrazňovat morální, kulturní a společenské hodnoty či multikulturalitu. Druhá je čistým ekonomickým „pamfletem“. Zde nejde o vzdělanost, jen o peníze, technologie, lidské zdroje. Pojem „STUDENT“ je zde nahrazen pojmem „KLIENT“. V textu pak také najdeme zmínky o potřebě. Ne však o potřebě studenta (klienta), nýbrž o potřebách průmyslu a zaměstnavatelů.

Z předešlých slov tak vyplývá jasná přímá úměra. Student se stává pouhou položkou. Číslem, kterým podle potřeby, budeme manipulovat, abychom uspokojili potřeby ekonomických subjektů, nadnárodních institucí a mocností.

Na druhou stranu, osobně a bez jakýchkoliv idejí vím, jak hodně potřebuje české vysoké školství změnu. Oborů, často nepotřebných, je stále více. A v těchto oblastech není žádné uplatnění. Proč se však vláda nezaměří spíše na tuto sféru? Zde by jistě ušetřila nemalé peníze.

Místo toho nám signalizuje, ať vlastní názor, myšlení a kritiku necháme pouze na ní. V Bílé knize se dočteme, že některé naše humanitní obory jsou celosvětově proslavené, ale nemají ekonomickou hodnotu, a tak se opět stávají jen statistikou, číslem, značkou.

Občas mě zamrazí, když zjišťuji, jak někteří spisovatelé, kteří psali svá díla před sto, dvě stě či tři sta lety, měli ve svých fantaskních představách pravdu. Nechci se dostat do doby, kdy vysokoškoláci a lidé s vlastním názorem, podloženým teoretickou či praktickou zkušeností budou „vaporizováni“, aby se z nich stali „neosoby“.