Byl Mácha prvním marxistou?

Tato formulace se zdá jako naprosto neuvěřitelná. Opak je pravdou. V posledních dnech a týdnech vídávám články, noticky či diskusní témata, kde se o této problematice živě jedná.

Skoro před třemi lety jsem ukončil studium na Pardubické univerzitě. Studoval jsem obor historicko-literární studia. Většina mých školitelů, docentů či profesorů mi vždy bránila konstruovat možné situace či přesahy, bez důkladného historického rozboru. Ano, občas jsem ve svých konstrukcích použil i anachronismus. A právě anachronismus, nebo-li nerespektování souvislostí v čase, co odporuje dané době, nám všem byl vštěpován jako hlavní problém při literárním bádání.

Dnes končím magisterské studium na pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Nestuduji ale literární obor, nýbrž učitelství společenských věd, filozofie a etiky. Zde naopak naši vyučující požadují po svých studentech naprosto rozevřené „nůžky“ myšlenek. Vymýšlení neuvěřitelných konstruktů, hledání přímých i nepřímých souvislostí či komparaci fakticky neslučitelného. Snažíme se filozofovat. Osobně se tak pohybuji mezi dvěma světy. Mezi fluidním ideovým místem, kde se bájné areté zhmotňuje ve spravedlivý svět a mezi jasně danými historickými základy, literárními teoriemi, díly či autory.

Vraťme se však k našemu Máchovi. Svoji studijní dráhu jsem naznačil jen proto, abych ukázal, jak rozličně na máchovské téma nahlížejí právě tyto dva obory. Literární teorie a filozofie. Na druhé straně musím zmínit, že jsem si vybral jenom jednu oblast z těchto disciplín a vůbec nechci generalizovat či moralizovat.

Mácha vždy přitahoval literární historiky a lingvisty. Už Josef Kajetán Tyl hodnotí Máchu ve svém známém díle Rozervanec, v němž se s lehkým ironickým nadhledem vysmívá autorovým romantickým představám. Poté přichází obranář Karla Hynka, kterým nebyl nikdo jiný, než Karel Sabina. Několik let nato, po nástupu pozitivistickým teorií, nastupuje do popředí zkoumání Máchovi osobnosti, aby po objevení psychoanalytických teorií, odborníci rozebrali Máchu z psychologického pohledu. V současnosti, možná s pomocí mediálně známých symbolických teorií a mytologie, se máchovská literatura snaží srovnat a množstvím autorů, kteří popisují Karla Hynka Máchu, jako zakladatele „mytického románu“. To ani nemluvím o nejrůznějších surrealistických či antropologických teoriích.

Podíváme-li se na nazírání na tohoto autora z hlediska filozofického, zaznamenáme například otázku: Nebyl snad Mácha novoplatonikem? Vždyť mnohá podobenství nacházíme jak v Platonových spisech, tak v dialozích.

Přejdeme však k oněm marxistickým teoriím. Ne internetu se dnes často objevují otázky, zda nebyl Mácha prvním marxistou, neboli premarxistou. Tak například na stránkách socialistického kruhu, čili Sdružení pro levicovou teorii, nacházíme zajímavý článek Michael Hausera, který rozebírá Máchu z mnoha úhlů pohledu. V části s názvem „Vynucená láska“ zaznamenává podobnost v objevu Nicoty u Máchy a podobnost s textem mladého Marxe, který zdůrazňuje, že nedostatek něčeho vyvolává v člověku touhu po naplnění, díky čemuž vzniká vášeň a energie. Uspokojení jedné potřeby v sobě vždy nese následnou touhu po potřebě jiné. Máchovskou podobnost chápe nejen z hlediska uspokojování základních potřeb, ale i z podstaty samotné – z pomíjivosti, prázdna, nedostatku. V podobném duchu hovoří i jiní autoři.

Ale, jak by mohl být Mácha marxistou? Pokud budeme vše brát z čistě logického hlediska, musíme si uvědomit, že Karel Hynek zemřel roku 1836. Ze světa tudíž odešel v době, kdy Marxovi bylo pouhých osmnáct let. Na druhé straně by se slušelo zmínit, že Marxovi první literární pokusy můžeme datovat právě do doby kolem roku 1936. Takže, mohl být mladý Karl Marx inspirován i máchovskou tématikou. Jistě mohl.

Druhou stranou mince je ale také jednoznačný fakt, kdy každý z nás na někoho či na něco navazuje. Napodobujeme své rodiče, učíme se od svých učitelů, navazujeme na předešlá období. Subjektivní pohled se ztratil již v době, kdy vzniklo písmo. Individualitu nahradila imitace. Marxe jistě ovlivnila německá klasická filozofie, zastupovaná Kantem či Hegelem. Důležitou roli také hrála anglická politická ekonomie, nebo francouzský utopický socialismus. Marx byl bezpochyby též ovlivněn dobovou literaturou. Setkal se tak například s preromantismem a romantismem. Ale i s klasicismem či dalším filozofickým směrem, tentokrát s racionalismem.

Z těchto poznámek tak plyne, že oba dva měly jistý základ z dob předešlých, přičemž bychom u obou autorů nalezli zcela jistě mnoho shod. Zvláště pak v období, kdy Karl Marx začal psát své prvotiny a Mácha již vrcholově tvořil. A tak si opětovně pokládáme otázku: Byl Mácha prvním Marxistou? Není to vůči Marxovi nefér?

A Zase se dostáváme do situace, kdy nám jakýmsi oslím můstkem, je onen anachronismus. Je berličkou pro filozofy, kteří konstruují možné i nemožné. Já se domnívám, že není správné vždy a všude používat anachronismus. Dávat něco do úst lidem, kteří se už jen stěží mohou bránit. Pokud bychom tento stav vyhrotily, můžeme se dostat do situace, kdy nám bude anachronismus pomáhat při prosazování politických názorů. Literární a filozofický prvek se dostane do nepovolaných rukou. Ti z něj udělají jen nástroj své moci. Moci diktátorů, oligarchů a despotů.