Tu je ženich, aneb krádež zvaná „gay manželství“ (2.)

Ve výčtu předmětů rozsudku Nejvyššího Soudu USA ve věci Obergefeld vs. Hodges z letošního června pod třetím bodem „ochrany práva na manželství“ stojí „zabezpečení dětí a rodin“ zejména co se týče „podružných práv výchovy, plození,

, a vzdělání.  Bez uznání, stability, a předvídatelnosti jež manželství poskytují, děti vědí, že jejich rodiny jsou jaksi méněcenné“.  Judikatura, z níž citát pochází též prohlašuje, že „děti v rodinách rodičů stejného pohlaví jsou tak poškozovány, a poníženy“.  Toto však neznamená, syllabus okamžitě prohlašuje,  že manželství „má menší význam pro lidi, kteří děti bud´nechtějí a nebo nemohou mít“. 

Je smutné, že většina lidí nerozumí co tyto formulky společně říkají. A co tyto formulky společně říkají je nepopíratelné.  Novodobá americká (a v mnoha zemích Unie evropská) jurisprudence již neuznává pokrevní  vztahy jako přirozený základ rodiny a příbuzenství.  Jedna paní mi v diskusi na první část zde psala o známé v Kanadě, která má lesbickou dceru, a že jí to také nějak nejdřív nešlo pod nos, ale ted´ že prý se těší jako „prarodič“ kloučka, a že už se ve věci „vzdělala“.  Potíž, je v tom, že kdyby se opravdu ve věci vzdělala, pak o sobě nemůže tvrdit, že je prarodič, ve smyslu toho slova, je-li její dcera ve vztahu k rodičovství dítěte „plonková“.  A jestli její dcera opravdu porodila nějakým umělým oplodněním, pak jistě radost z vnoučka nezastře fakt, že kluk bude vyrůstat v „rodině“ bez táty, což, nelžou-li nám téměř všichni pediatričtí psychologové, vystavuje ho velkým rizikům v chápání nejen mužské role v rodině, ale i v pozitivním a realistickém hodnocení sebe samého. 

Ale, jde zde o daleko více. Klíčem k onomu podstatnějšímu problému s „krádeží“ symbolismu manželství, tedy zavržení právního principu přirozených příbuzenských vztahů, je onen podivný non-sequitur pod třetím bodem ve výčtu shora, totiž podpora práva na bezdětné manželství.  Proč se zahrnuje tento princip – o kterém mimochodem nebylo nikdy žádných dohad – do odstavce o „zapezpečení dětí“ ? Myslím, že jde o malou ale výmluvnou chybičku. 

Lidé, kteří sledují dohady o „gay manželství“ jako já po léta, znají tvrzení gay aktivistů, že funkce plození není „předpokladem“ k uznání lidského vztahu za svazek manželský.  Dovozuje se tak, že kdyby tomu tak opravdu bylo, stát by musel upřít sňatky hetero párům, které si děti bud´ nepřejí nebo nebo ze zdravotních důvodů (jako je pokročilý věk) děti mít nemohou.  Tento nesmysl byl a je opakován téměř ve všech procesech pohledávájících „rovnoprávnost“ gayů na manželský statut.  Snad nejznámější soudní výměnou na troto téma bylo „potření“ advokáta pohledávajícího souhlas Nejvyššího soudu ke Kalifornskému referendu o definici manželství (tyv. Proposition 8).  Madame Justice  Elena Kagan se vyptávala před dvěma lety zda-li odpírání práva na sňatek hetero dvojici věku pětapadesáti let, z důvodu jejich neschopnosti plodit by odporovalo konstituci USA.  Odpověd´byla samořejmě „ano“, čímž byl pro soudkyni Nejvyššího soudu, případ vyřešen. Navrhovatelé zákona sami doznali ústavní závadnost Kalifornského statutu o který se přeli.  Zesměšnění navrhovatele Kaganovou went viral ovšem jenom proto, že advokát na tento ubohý solipsismus neznal odpověd´.

Řekl jsem, že je nesmyslem poukazovat na neplodné hetero sňatky jako ukázku diskriminace proti gayům. Je to ze dvou důvodů.  Za prvé, srovnává se zde reprodukční invalidita v některých heterosexuálních párech s biologickou nemožností dvojic stejného pohlaví reprodukovat se pohlavním stykem.  I když výsledek je stejný není možné rozumně srovnávat oba případy.  Proč to není rozumné je okamžitě jasné, jestliže uvažujeme o věci z opačného hlediska, tedy pozitivní plodnosti. Zatímco hetero svazky jsou definovány sexuální funkcí reprodukce, homosexualita reprodukci z přímého sexualního vztahu v manželském páru vylučuje.  Jak tedy může být vůbec řeč o nějaké manželské „rovnoprávnosti“ pro dvojice osob stejného pohlaví, když v prvotní funkci oddání – tady reprodukcí, heterům stačí styk mezi sebou (obrazně) v manželské posteli, zatímco gayům nebo lesbičkám je k plození třeba prostředníků, a to pouze genetického materiálu jednoho partnera. Jak je v takovém případě možné vůbec mluvit o nějakém manželském „dovršení“, nebo dítěti jako plodu manželské lásky ?

Druhá věc, na které tento argument ztroskotává je, že stát nikdy nepovažoval za absolutně nutné, aby  dvojice měla děti. Proto dohady o smyslu neplodných manželství jsou jaksi mimo a zcestně. Zájem státu je tam kde děti skutečně příjdou aby to bylo, kde možné, do svazku svých vlastních rodičů. Proto k uspokojení potřeb širší společnosti vždy stačilo – a mělo by nadále stačit – aby způsobilost k manželskému stavu byla dánna řádově, tedy příslušností k opačnému pohlaví.  Tento princip byl soudy zdůrazňován V USA i v Kanadě prakticky do posledních několika let.

(V Kanadě byly homosexuální sňatky uzákoněny v roce 2005, hlasováním v parlamenu, přes to, že vláda předložila ve věci Nejvyššímu obranu existující definice manželství jako svazku muže a ženy. Autorkou skvěle argumentované vládní instrukce byla doktorka práv na univerzitě McGill, Margaret Somerville. Krátký exkurzus.)

Situace se ovšem rychle mění. Dnes v právních elitách převládá mínění, že reprodukční technika vymazává otázku „způsobilosti“  k sňatku a tudíž, odmítat přístup k ní na základě sexuální orientace se apriorně bere jako důkaz o záměru diskriminovat vůči LGBT komunitě.  Otázka odkud stát bere právo definovat základní pojmy rodinného práva v rozporu s biologickými fakty a tradicemi všech pokočilých kultur, se samozřejmě otevřeně nediskutuje. Existuje pouze v disentu „menšiny“ jak mediálně zpracované veřejnosti tak i soudců, která cítí, že se zde opět něco vymklo z ruky.

Soudce Kennedy, který sepsal rozsudek Nejvyššího soudu  v procesu Obergefeld odbývá tuto zcela zásadní otázku například poukazem na rozsudky nižších státních soudů, které garantují homosexuálním osobám, dvojicím a nebo individuelně, právo adoptovat děti.  Fakt, že takové rousudky existují, soudce Kennedy považuje za „masivní potvrzení od práva samotného, že gayové a lesbičky mohou vytvořit milující, podporující rodiny“.  Není jasné jak soudce došel k závěru, že tomu tak je z procesů, jimiž se adopce homosexuálům povoluje, tudíž na základě řízení výtvor "milujících rodin" předcházejících. Zdá se spíš, že zde jde o toužebný stav věcí, než nějakou hmatatelnou skutečnost. Jestliže soudce Kennedy bere propagandistické výroky ve prospěch homosexuálních sňatků za bernou minci, pak se staví velmi kriticky k postojům odpůrců téhož. Tvrzení, že heterosexuální svazky budou trpět jestliže se obřadní oddávání se rozšíří na osoby jiné sexuální orientace, rozsudek prohlašuje za „neintuitivní“ a odporující zdravému rozumu.  Lidé nevstupují do manželského svazku s ohledem na to jestli se svatba povoluje tam a nebo tam.  V tomto bodě, souhlasím se soudcem Kennedym, ovšem jako tři petice disentu proti jeho rozsudku, domnívám se, že zakládat na nedokazatelnosti tohoto tvrzení výrok, že gay manželství nikomu neškodí je extrémně naivní. 

Kennedyho domněnka, že matrimoniální inovace již soud uvalil na americkou společnost, neodporuje jiným ústavním právům občanů Spojených států je skutečně směšná. Je-li „manželství gayů“ skutečně platné všude jako ustávně zaručená instituce pak jí nelze odporovat na základě náboženských představ a předpisů. Sekulární stát musí převládnout. Jestliže tedy tedy státní úřednice v státě Kentucky, odepře na základě svého práva Prvního dodatku k ústavě, oddat civilně homosexuální dvojici, pak...šup s ní do vězení. 

Ovšem škodlivost není pouze v diskriminaci vůči chápání světa, které až do včerejška bylo v souladou jak s ústavou Spojených státu tak i s náboženskými představami. (Mimochodem nejedná se to pouze o „konzervativní“ křest´any, ale o všechny hlavní víry které existují ve Státech). Jde tu zejména o způsob jakým se Nejvyšší soud ve věci prosazoval a o kterém se vyjádřil hlas disentu Justice C.J.Roberts,

„Monoho lidí dnes slaví tento rozsudek (Obergefel vs. Hodges) a já jim nechci radost upírat. Ale pro ty, kteří věří na vládu práv a ne lidí, postup většiny Soudu je hluboce deprimující. Přívrzenci sňatků osob stejného pohlaví dosáhli značných úspěchů v demokratickém přesvědčování svých spoluobčanů aby přijali jejich náhled na věc. Tento proces končí dnes. Pět právníků uzavřelo debatu a uzákonilo svou představu o manželství jako věc ústavního práva. Tato krádež lidem o věci diskutovat a rozhodovat, pro mnohé vrhá stín pochyb na (instituci) manželsví osob stejného pohlaví, což dále stěžuje přijetí dramatických změn, které představuje.“      

(citát je na straně 41. v odkazu)