Pro Ukrajinu konec na cestičce v kvítí.

Ti kdo z nás sledují konflikt na východ od Čierné nad Tisou, blíže, a bez předepsaných závazků a rétorických úkonů, nejsou vůbec překvapeni tím co Evropské elity tak šokuje na Trumpově zcela zřetelném záměru Ukrajinu,

jak se tady říká, „hodit pod autobus“.

V roce 2015, neznámý chicagský profesor John Mearsheimer varoval, že plány USA a jejich atlantických spojenců přestavět Ukrajinu na protiruský val členstvím v NATO , je vést ji po „cestičce v kvítí“ (lead down the primrose path), což je Shakespearský idiom, který česky znamená přibližně „klamat falešnými sliby pohody a rozkoše“. Zcela bezostyšně tvrdil, že převrat v Kyjevě v roce 2014 povede k ozbrojenému konfliktu Ukrajiny s Moskvou. V tom se nemýlil.

Lidé, kteří mají o Rusku inteligentní a informovanou představu (často v diskusích na iDnes odsuzovaní jako „kremelští boti“) samozřejmě věděli hned, že nápad pozvat Ukrajinu do NATO, ruské vedení rozlítí, ať už v Kremlu sedí kdokoliv. Bill Burns, velvyslanec USA v Moskvě napsal v depeši z roku 2008, že rozpínání NATO (zejména) na Ukrajinu zůstavá pro Rusko (nejprve) „emocionální a neuralgickou věcí“. Skutečně, i po dlouhou dobu co Putin věřil v realitu Minských dohod, vztah s Ukrajinou po roce 2014 byl žhavým tématem v prezidentově vnitřním kruhu. Nakonec věc vyvrcholila v roztržce Putina se svým nejbližším osobním poradcem, architektem jeho kremelské politiky a známým jestřábem, Vladislavem Surkovem. Nástup Bidena v roce 2021, a návrat agresivní Victorie Nulandové jako zástupce Státního Departmentu pro Evropu a Eurasii, nakonec ale přiměl Putina k obratu a k aktivní přípravě otevřeného konfliktu. Surkov sice zmizel z Kremlu v únoru 2020 ale jeho plány byly a jsou zřetelné na vojenských i politických prioritách ruské invaze, zejména strategické nutnosti „pevninového mostu“ na obranu Krymu odkud bezpochyby pochází anexe Chersonu a Záporoží k Ruské federaci.

Ruská Speciální vojenská operace, byla na začátku úspěšná jen z malé části. Ruská vojska rychle zajistila Cherson, a o něco později celé azovského pobřeží, kde využila ukrajinských chyb v útočných plánech na Donětsk, které ponechaly pobřežní prostory bez patřičné obrany. Na severu ovšem ruské plány skončily fiaskem. Ruští parašutisté byli zaskočeni hned první den v Hostomelu, a ruské jednotky byly vystaveny těžkým ztrátám z drónových útoků. Navíc dlouhé, nechráněné kolony na silnicích z Běloruska, neměly bojovou přípravu a měly být více méně kulisami ve scénáři přimět ukrajinskou vládu ke kapitulaci. Protože ruské posádky na severu byly z velké části odvedení maníci a ne profesionání vojáci, ztráty v jejich řadách také představovaly velký politický problém pro Putina, který si dobře pamatoval plakající maminky na Rudém náměstí v dobách sovětské „pomoci“ Afganistánu, a jejich vliv na veřejné mínění. Odtud tedy náhlá ochota Putina s Ukrajinou vyjednávat v březnu 2022, přestože podle Lavrova výkladu byl Kyjev zcela v područí, a v závislosti na, Západu. Prororuští komentátoři se mýlí jestliže považují istanbulská jednání v březnu 2022 za nějaký hmotný základ na němž se konflikt dal řešit. Byl to pro Rusy jen způsob jak získat čas a vyjasnit si možnosti v nejisté a nepříznivé situaci.

Amerika a země NATO ovšem ztroskotaly v plánech Rusko ekonomicky zničit, a jak se válka prodlužovala, a Ruská armáda pomalu začala na liniích ukrajinské obránce tlačit, tento efekt se postupně prosazoval v hybridní válce jako rozhodující. Putin zřejmě odolává hlasům z ruských elit, které by chtěly válku rychle ukončit nějakými spektakulárními obrovskými manévry podobným ofenzívám Rudé armády za druhé světové války. Z jeho strategického pohledu rozhodující je, že Západ do války s Ruskem vkládá daleko víc a daleko dráž než Rusko, a že je tedy velmi pravděpodobné, že při odklonu od válečné ekonomiky své rezervy vyčerpá dříve než Ruská federace.

Jak došel Trump k názoru, že válku s Ruskem začala Ukrajina ?

Třeba nejprve říct, že Donald Trump to takhle nenasolil. To je překlad jeho výroku z médií, která se ještě nesrovnala s porážkou Demokratů ve volbách minulého roku. Trump prohlašoval, že Zelenský měl možnost konflikt urovnat, dávno před tím než ruská invaze začala, a v tom má pravdu, pokud chce říct, že Zelenský se o to mohl pokusit. Faktem ale zůstává, že nabídka členství Ukrajiny v NATO přišla od George W. Bushe, převrat v Kyjevě se odehrál za administrace Baracka Obamy, s aktivní účastí Státního Departmentu a Zelenský nastoupil v prvním termínu Trumpa, který mu ale nějak v urovnání konfliktu nepomáhal.

Myslím, že je tu třeba rozumět několika věcem. První je, že během války se začaly v Americe zvedat kritické hlasy, které považují obrovské částky na „pomoc Ukrajině“ za finanční ruinování Ameriky, a za okrádání Američanů o nutné domácí investice, zejména do chátrající infrastruktury. Tyto hlasy nejdřív přicházely od populárních buřičů mimo korporátní média jakými jsou Tucker Carlson a Joe Rogan, ale v blogoprostoru se hnutí rychle rozrostlo, a narativ souzvučný a nebo i souhlasný s kremelskými tezemi rychle nabíral podoby. Mezi rannými přívrženci byli i Don Jr., tedy Trumpův nejstarší syn, a senátor J.D.Vance, o něco později Elon Musk, Robert Kennedy Jr. a Tulsi Gabbardová. Tato skupina kolem staronového prezidenta představuje radikání rozchod s teorémy americké zahraniční politiky posledních třiceti let, zejména tvrzení o americké výjimečnosti na světové scéně a výsadním postavením z ní plynoucí, které mu dovoluje stanovovat obecný „řád založený na pravidlech“. (rules-based order). První tahy Trumpovy diplomacie naznačují ochotu navrátit se ke klasickému jednání velkých mocností. Poslední týdny se často vyskytují srovnání s Jaltou v roce 1945, ale snad lépe by bylo vzývat Vídeňský kongres z roku 1815. Byl pevnější a trvanlivější.

Druhý a neméně závažný element v rozhodování pokračovat v podpoře konfliktu jsou vyhlídky na úspěch a návrat investovaných prostředků. A ty jsou opravdu malé jak Trumpovi jistě odborníci vysvětlili. Sověti investovali do industrializace Ukrajiny ze všech republik po té ruské nejvíce, a přesto po rozpadu se Ukrajina v žebříčku rychle posunula za Albánii v HDP na obyvatele. Problémem byla neschopnost společnosti konsolidovat se jako moderní fungující stát. Misha Glenny, poradce Billa Clintona, napsal v knize „McMafia“ (2002) studující vztah státních organizací a organizovaného zločinu, že Ukrajina v tomto směru pokročila nejdále. Rostislav Iščenko, poradce prezidentů Kravčuka a Kučmy popsal stroze parazitismus, korupci a kriminalitu ukrajinských elit heslem „Plyn krademe, 9.května slavíme“. V objektivním pohledu pro Ameriku nic dobrého z Ukrajiny nekouká. Je to zvytečné mrhání prostředky. Sama Ukrajina Rusko porazit nemůže, a dál se o to pokoušet s NATO v rostoucích eskalacích pouze riskuje vyprovokovat III. světovou válku. Tu nikdo nevyhraje.

Hledání nového détente s Ruskem, z amerického pohledu dává smysl, bez ohledu na to jestli Trump v něm vidí způsob jak konsolidovat Ameriku vnitřně a navenek, nebo jestli tím naznačuje přednost agresivní politiky v jednání s Činou. Jako minimum, v novém paradigmatu multipolarity, USA potřebuje neutralizovat spojenectví Číny s Ruskem, tak aby nepředstavovalo nerozbitný granit, ohrožující opravdové klíčové zájmy USA ve světě. Mezi ně Ukrajina nikdy nepatřila.

Jeden z dobrých blogerů, které sleduji napsal, že Trump má s Ukrajinou realisticky pouze dvě možnosti. Jedna je s Putinem se na řešení dohodnout, druhá je prostě od ukrajinského konfliktu odejít. Ty ošklivé scénky ze včerejšího Bílého domu (mimochodem: věřím, jako pan Žantovský, že inscenované) ukazují, že se připravuje na obě možnosti a hledá způsob jak tu druhou vystavit jako Zelenského, co by drzého a vtíravého nevděčníka, který se navíc na návštěvu u nejmocnějšího člověka na Zemi neumí ani slušně obléknout. Ovšem to nic nemění na věci, že přehnaně nevraživé postoje Zelenského a Evropy k Rusku jsou z minulé éry kdy se Amerika slunila v dominantní, bezkonkurenční pozici ve světě a ty se prostě do dnešní reality nehodí, mají-li se v něm Spojené státy navrátit ke zdravému rozumu a prosperitě.